Povídka | Pavel Kohout: Utajené dědictví
„Ale no tak, tati… Víš, že tyhle řeči nemám ráda,“ dívala se mu při tom do očí s lehce vyčítavým pohledem. Nevyčítala mu však nic, rozumněla mu. Mluvení o smrti ale opravdu neměla ráda. Proč se bavit o tom, že umře? Proč myslet na to, až o něj přijde? To je, jako kdyby si to přáli a přivolávali to. Možná to byla pravda, že se jeho život nachýlil ke konci, ale tím spíš by si měli užívat chvíle, kdy jsou spolu.
„Katko…,“ oponoval otec a jeho prořídlé, šedé vlasy se zlehka pohupovaly při každém pohybu hlavou. Bolest v nohou mu dávala impuls, že má kloubům ulevit a sednout si zpět do křesla, ale ztěžka přešlápl, aby přesunul tíhu starého těla na druhou nohu, a zůstal stát. Alespoň než dokončí myšlenku.
Poslední tři měsíce pro něj byly náročné. Přesně, jak doktoři předpověděli. Vůči lékům proti bolesti se stával stále více imunní a únava byla každým dnem hůře snesitelná. Cítil, že jeho konec se blíží každým dnem. A jak se ten konec přibližoval, cosi ho svíralo. Kdysi četl, že smrti se bojí ten, kdo dělá během života něco špatně. I on podvědomě cítil, že dělal něco špatně, a svíraly ho výčitky. Tahle myšlenka se mu do hlavy vracela jako bumerang. Ne, že by on sám něco provedl, ale dával si za vinu, že nedokázal dobře vychovat své děti. Přesněji - jedno dítě ze dvou.
Na dceru byl hrdý. Kateřina vystudovala vysokou školu a má spokojenou rodinu. Jen peněz by jí přál víc, aby mohla zajistil dcerkám lepší vzdělání, a něco pro start do života. Jeho svědomí sžíral David - Kateřinin o tři roky mladší sourozenec. Možná za to mohla menší pozornost coby k druhorozenému dítěti, možná rozvod v Davidových pěti letech, možná jen smůla, že se na střední chytl blbé party. Prostě Davidova životní dráha se od otcových představ sakramentsky odchýlila.
Kateřina se na otce usmála tak, jak to uměla pouze ona. Ten hladký ohyb rtů, který vytvořil drobné dolíčky na tvářích, miloval. Ty zdědila po Marii, jeho manželce. Za dvanáct dní to bude čtrnáct roků, co zemřela. Možná umře ve stejný den, napadlo ho.
„Tady nejde o řeči o mé smrti. Tady jde o tebe a tvé dvě děti,“ sevřel rty a dodal: „Prostě chci, aby sis tu krabici dneska odnesla.“
„Na to je času dost, tati. Však se ještě uvidíme tolikrát…“ opět zlehčovala situaci. Nepřipouštěla si, že by to mělo být dnes naposledy, kdy otce uvidí. Připadalo jí, že kdyby si tu krabici vzala, jako by tím pečetila jeho odchod ze světa. Ne, že by se jim v rodině ty peníze nehodily. Jasně že, jo. Vždyť výdaje jen rostou - obzvlášť na léčbu mladší dcerky. Určitou roli v odmítání hrálo také to, že vzít si nyní od táty tu krabici naplněnou tisícikorunovými bankovkami, je podvod. Věděla, že je otec vybral, aby po jeho smrti nešly do dědického řízení a tedy, aby z nich část nezískal David.
„Katko…,“ povzdechl. „Víš, jak moc chci, aby jsi ty peníze měla ty?“ Připadal si při tom, jako by mluvil do zdi.
„Na to je času dost.“
* * *
Ticho. Když otevřela dveře, bylo v bytě ticho často, ale tohle bylo jiné. Tohle ticho bylo tíživější a smutnější. A mocnější. Věděla, že tohle ticho už nic nenaruší. Táta se nepřišourá ji přivítat ani si nepustí rádio. Už nikdy. Byly to čtyři dny, co Kateřin otec zemřel v nemocnici.
Nechtělo se jí sem. Myšlenky se v ní praly celé noci. Myslela na otce. Vzpomínala, smutnila, a do toho se vkrádaly myšlenky na krabici. Nejraději by to hodila za hlavu a nechala vše na dědickém řízení. I polovina těch peněz by ji ohromně pomohla. Jenže mu slíbila, že si ji vezme. Bylo to tátovo poslední přání, aby ty peníze byly její všechny. A taky jí došlo, že klíč od tátova bytu má i David. A ten by si s tímto morálním dilematem tak těžkou hlavu nedělal. U něj je i pravděpodobné, že se do bytu vydá, aby co půjde, sebral a prodal. A pokud by našel i tu krabici, ona by nezískala ani tu polovinu. A kdo ví, jestli už v bytě nebyl.
To ticho ji svíralo. Stála v chodbě a každý pohyb jí přišel namáhavý. Jako by byl vzduch v bytě tak hustý, že by se v něm nedalo pohnout. Vypadalo to, že tu nikdo od otcovy smrti nebyl.
Vyndala z kapsy mobil a pustila jedno z uložených hudebních alb, aby to tíživé ticho rozbila. Telefon položila na botník a prošla se bytem. Jako by ji něco vnitřně zakazovalo jít cíleně pro krabici a zmizet. Vše bylo, jako když tu byla naposledy. Došla do kuchyně a otřela si slzy. Vložila kapsli do kávovaru, který otci koupila, doplnila vodu a zmáčkla tlačítko. Pak si vzala šálek s uvařenou kávou do obou rukou a koukala z okna na ponuré parkoviště osvětlené pouličními lampami. Co bylo za oknem, nevnímala. Myšlenky měla jinde. Pořád očekávala, že za zády uslyší otcův hlas, jak se jí zeptá, na co myslí. Ona odpoví, že měla jen blbý sen, a otec ji chytne okolo ramen a ujistí ji, že se jí to jen zdálo, a že vše bude dobrý. Nebylo to dobrý. Nepřišel. Nikdy už nepřijde. Playlist dohrál a ticho opět získalo absolutní vládu v prostoru.
Přes slzy v očích si všimla pohybu na parkovišti. Na krajní místo zajelo tmavé auto. Zastavilo a světla zhasla. Přední dveře se otevřely a vystoupili dva muži. Z pátého patra neviděla do obličejů. Navíc ten, co řídil, byl otočený zády a ten druhý měl čepici s kšiltem. Oba se skoro synchronně sklonili do auta, vyndali batohy, které si dali na záda. Došli k sobě, prohodili pár slov a podívali se na panelák, kde na ně koukala za oknem Kateřina. Ta je sice vnímala, ale pozornost jim nevěnovala. Tedy jen do doby, kdy jeden z nich ukázal na okno, kde stála. Po té ten druhý postupně ukazoval na jednotlivé podlaží a počítal. Po pátém ukázání se prstem zastavil také ve směru na ni a pokývl. Rozhlédli se po okolí a vydali se směrem k domu.
Komentáře
Okomentovat