Soumrak

Rozhovor se spisovatelkou Veronikou Martinkovou. Veronika Martinková je spisovatelka krimirománů pocházející z Jablunkova, která již řadu let žije v Brně. V roce 2021 se umístila v literární soutěži nakladatelství MOBA a v roce 2024 byla její kniha Vina a trest nominovaná na cenu Magnesia Litera. V úvodu Vás prosím o shrnutí čtenářům své dosavadní tvorby Vyšly mi čtyři krimiromány s dvojicí vyšetřovatelů Hana Vítková a David Winkler (Podíl viny, Odsouzen k smrti, Vina a trest a Živá minulost). No a nyní také povídka Osudový lov – opět s kriminální zápletkou. Co pro vás bylo impulsem k psaní vlastních příběhů? Jaké byly Vaše začátky? Už odmala jsem velmi ráda četla. Psaní knih jsem ale považovala za takovou až posvátnou činnost a nikdy by mě nenapadlo, že bych zrovna já mohla napsat příběh, který by byl knižně zpracován. Změna přišla až před pár lety. Řekla jsem si, že když nezkusím psát, nikdy nezjistím, zda to zvládnu. Pustila jsem se proto do první knihy Podíl viny. Začátky byly ...

Byla sobota devět hodin dopoledne a kapitán František Holý právě parkoval u Nivnického rybníka. Ne, že by byl vášnivý rybář, který by se v sobotním nevlídném ránu chtěl usadit na vratkou stoličku, pozorovat klidnou vodní hladinu a mlčky čekat, až úlovek škubne s prutem. On na místo přijel pracovně. Vystoupil z auta a zapálil si. Pěšky se vydal za kolegy. Cestou přemítal nad tím, že to rybářské sezení by mu vlastně až tak moc nevadilo. Problém měl s pobytem venku v době, kdy vlhká, lezavá zima dokázala najít každou skulinku v jeho oblečení a proniknout mu až do morku kostí. Ano, nesnášel podzim. Bylo mu šestapadesát. Většinu svého života – konkrétně pětatřicet let – sloužil u policie. Dotáhl to na kapitána a už skoro patnáct let dělal na prvním oddělení kriminální policie. Sám se někdy divil, že tam tak dlouho vydržel. Nepletichařil, nikomu nedonášel, skvělé výkony taky nepředváděl. Ale možná to bylo právě tím, že nevybočoval a neupozorňoval na sebe, takže ho nadřízení přehlíželi. Jeho ...

Rozhovor se spisovatelkou Andreou Čekanovou nejen o psaní detektivek. Andrea Čekanová (* 1990) je plzeňská spisovatelka, která z lásky ke knihám vystudovala knihovnictví. Je vítězka soutěží ceny Havran i OSKar či autorka psychothrilleru Nepečené dezerty Kateřiny A. Co pro vás bylo impulsem k psaní vlastních příběhů? Jaké byly Vaše začátky? Jednou jsem četla, že odpověď na tuhle otázku je jen sbírka neuvěřitelných klišé: „Učitelé mě chválili za slohovku.“ „Píšu od mala.“ „Byl to můj únik od reality.“ Pravdou je všechno z toho. Málokdo se sedne bez nějaké psací minulosti a touhy psát, aby na místě vytvořil dechberoucí dílo. Tím neříkám, že se to neděje. Ale jestli teda nemám být nudná, tak můžu ve zkratce říct, že na MDŽ jsem dostala od ex místo kytky facku a dokud jsem nevydala Nepečené dezerty Kateřiny A., nedokázala jsem se s tím stoprocentně vyrovnat. Pak už jsem jen upotřebila nikdy neuskutečněné ambice a konečně použila notebook, který jsem si koupila za první výplatu, k psaní, a n...

 Procházelo nám to dlouho a už jsme si mysleli, že nám to bude procházet pořád. S miláčkem jsme se do sebe zakoukali jako dva puberťáci. Začalo to nevinně - povídání, posezení u kávy, půjčování oblíbených filmů, čtení stejných knížek, telefonáty, esemesky, procházky. Jedinou vadou na kráse našeho úžasného vztahu bylo, že jsme tyhle nevinné zábavy, co dokáží vzpružit tělo a osvěžit mysl tak neuvěřitelně, že to pochopí jen ten, kdo to sám právě prožívá, provozovali v hodinách, o které jsme oba okrádali své vlastní rodiny. Doma jsme sice byli o to milejší, veselejší a energetičtější, ale to v žádném případě nemůže omluvit ten smutný fakt, že jsme své zákonné partnery obírali o čas, který měl patřit jen a jen našim oficiálním vztahům, a který jsme mohli a měli legitimně proklimbat u televize, prohádat nebo pronakupovat. A stejně tak jsme obírali i naše děti – a tady už nešlo jen o absenci času, ale i výchovy. S hlavou ve hvězdách a úsměvem v duši se mnohem hůř peskuje kvůli špatným zná...

 Během pouhé hodiny se oteplilo tak, že kolejnice začaly hrozně klouzat. Většina řidičů s tím počítala, ale zejména nováčci zatínali zuby a se smrtí v očích se modlili, aby jejich tramvaj zastavila u označníku dříve než druhými dveřmi. „Uf,“ oddechla si mladá řidička Lenka, která od ukončení zácviku pod dozorem zkušenější kolegyně absolvovala teprve čtvrtou samostatnou jízdu. Kolega Martin, s nímž prošla celým kurzem, takové štěstí neměl, a včera to neúmyslně napálil do tramvaje před sebou. Škoda půl milionu, dva zranění cestující… takhle si tu pohodovou, rutinní práci opravdu nepředstavoval. Dvousetkilové elektromagnety zavěšené na podvozcích se přisály ke kolejnicím a tramvaj zastavila, jako by narazila do zdi. Několik cestujících mělo co dělat, aby se udrželi na nohou nebo nevyletěli ze sedadla. „Krávo blbá!“ zařval od posledních dveří nespokojený pasažér, jenž pohoršeně kroutil hlavou. Druhý cestující připravený k výstupu u stejných dveří si za neutuchajícího brblání upravil če...

„Řek jsem si, že je to už vlastně jedno, pane doktore.“ Podepřel si hlavu v dlaních a přejel mě dlouhým a lehce nepřítomným pohledem. „Když se to stalo poprvé,“ rezignovaně si povzdechl, „seděla v tom křesle. Večer tak sedí vždycky, víte, aby mohla čumět na ty svoje bejkárny v telce. Zrovna dávali Ulici. Můžu se napít?“ zeptal se zkroušeně a přitáhl si po stole sklenici s vodou. Vzduch zkapalnělý vedrem plnil dýchací cesty jako hustý vývar na zalití sulcu. Po zabíjačce, vynořila se odněkud surová asociace. „Naše nejlepší křeslo,“ odfrkl si. „Ušák. Vždycky si tam rozvalí ty svý přerostlý šunky, vobloží stoleček křupkama a otevře si víno. Dřív chlastala krabicák,“ ulevil si. „Teď už jí není dost dobrej. Kupuje si v penny lahvový šardoné,“ protáhl znechuceně. „A mně by vyčítala každý blbý pivo, který vypiju.“ „Co na mě tak civíš, blbečku,“ povídá. „Sem si na to vydělala. Kdybych měla čekat, co uvidim od tebe, to bych neměla ani na šumivou kohoutkovou. A odval to slizký panděro, máš tlustý...