Soumrak

Rozhovor se spisovatelem Ondřejem Kocábem . V úvodu Vás prosím o shrnutí čtenářům své dosavadní tvorby Ahoj, jmenuji se Ondřej Kocáb a s mými díly se setkáte převážně v rámci horrorové literatury. Objevil jsem se povídkově v řadě žánrových antologií (Dokud nás smrt nerozdělí, České temno, Sešívance: Druhý steh), dokonce i v jedné zahraniční (Czech Extreme). Společně s Honzou Vojtíškem jsme dali dohromady dvojsbírku povídek Rozpolcení, která z mé strany shrnuje mou cestu do spisovatelského světa. Další publikované povídky či články se objevily v tematických časopisech Howard, Trash a v prvním čísle pololetníku Krátký řez. Co pro vás bylo impulsem k psaní vlastních příběhů? Jaké byly Vaše začátky? To je tak široká otázka, že už teď bych o ní mohl napsat krátkou autobiografii. Proto se nezlobte, ale tuto odpověď zkrátím. Zásadním zlomem bylo to, že mě rozčílil Stephen King. Řekl bych, že spousta začínajících autorů – a já nebyl žádnou výjimkou – má o psaní představu jako o čemsi vznešeném...

Mystický Kubus seděl v pohodlném křesle stojícím uprostřed obývacího pokoje. Čekal. Kombinace starožitného nábytku, všemožných kuriozit a všudypřítomných svazků čtiva (od novin rozličného stáří až po rozličné knihy) utvářela dojem, že zde žije letitý starý mládenec. Případně také mladý, krajně roztržitý génius. Možná kombinace obojího. Tu druhou možnost doplňovaly chaoticky umístěné diagramy, umělecké nákresy či laboratorní nádobí. Pohlédl na hodinky – tedy, minimálně učinil odpovídající pohyby, neboť nebylo jasné, zda přes tu dřevěnou bednu na hlavě vidí – a zjevně dospěl k závěru, že teď je v jeho životě ten správný okamžik, aby nalil z růžové porcelánové konvičky do šálku ze stejného setu heřmánkový čaj. I s podšálkem poté nápoj přisunul po nízkém mahagonovém stolku ke druhému křeslu, kde se momentálně nikdo nenacházel. Sobě pochopitelně nenabídl nic. Samotný byt se nacházel ve druhém podlaží tříposchoďové vily. Někdo by možná řekl, že je tato poloha z hlediska sousedů nejhorší, ale...