Rozhovor | Hana Mašková: Nejtěžší je začít
Hana Mašková je novinářka, koordinátorka marketingových kampaní, produkční kulturních akcích, spoluautorkou sbírky "Žánrovky" i dalších povídek (přečíst publikované povídky).
V úvodu Vás prosím o shrnutí čtenářům své dosavadní tvorby
Mezi svými deseti a dvaceti lety jsem psala hlavně pro radost. Příběhy a básničky do šuplíku, články do studentského časopisu, který jsem spoluzaložila. Po dvacítce jsem psala pro peníze. Články a rozhovory do novin, tiskové zprávy, příspěvky na sociální sítě. Po třicítce jsem se opět vrátila k psaní pro radost. Spolu s dalšími lidmi jsme vydali sborník našich povídek ve dvanácti různých žánrech – Žánrovky.
Co pro vás bylo impulsem k psaní vlastních příběhů? Jaké byly Vaše začátky?
Přirozená potřeba alespoň na papíře zhmotňovat příběhy, které jsem chtěla prožít. Bylo to součástí pubescentního balíčku Najdi sebe sama, který dále zahrnoval navlékání korálků, výrobu svíček a poslouchání sladkobolných písní Jarka Nohavici.
Co je na psaní nejtěžší a co naopak nejlehčí? Co Vás baví a co nebaví?
Nejtěžší je začít. Vždy si vzpomenu na geniální větu Zdeňka Svěráka: Jen psaním se něco napíše. Otevřu si tedy soubor, pojmenuju ho, napíšu nadpis, nastavím stránkování… a pak už přijde první slovo, věta a to zadřené soukolí se začne nějak dávat do pohybu. Lehké pak je udržovat ho v pohybu, sypat do něj nová a nová slova. Ale než dojde na Svěráka, tak to někdy trvá.
Jak vznikají Vaše příběhy? Kde berete inspiraci?
U toho se často zasekávám. Než najdu situaci, svět, ve kterém mi bude dobře. Pak se v něm objevují lidé z mého okolí, zajímavosti z historie, které jsem četla apod. Už se mi ale stalo, že jsem napsala z mého pohledu přestřelenou humoristickou povídku o volbě politicky korektní miss a následně se ke mě dostalo několik článků, které to popisovaly jako realitu. Slyšela jsem už tolik bizarností, že bychom se asi měli vyvarovat toho říct o nějakém autorovi: To už přehání, tohle by se stát nemohlo.
Máte příběh promyšlený před začátkem psaní, nebo prostě začnete a spoléháte, že se děj rozvine sám během psaní?
Jak kdy. Většinou mám téma, zápletku, postavu, nebo konec. A to ostatní k nám přiskočí až cestou. Někdy u krajnice čeká víc zajímavých stopařů, někdy je to bída, a to si pak radši já a moje postavy zastavíme někde na pivo a čekáme. Někdy i pár let.
Kdy nejčastěji píšete? Máte nějaký psací rituál?
Nejčastěji večer. Večer před odevzdáním.
Když je povídka nebo kniha publikovaná, přečtete si svá díla znovu? Nebo už se k nim nevracíte?
Raději je už nečtu. Děsí mě nacházení gramatických a typografických chyb.
Jak se díváte zpětně na svá díla? Máte některá raději, nebo jsou pro Vás jako děti a milujete je všechny stejně?
Jsou jako moje děti. Když jsem s nimi dlouho, mám jich většinou plné zuby a jsem ráda, když jdou mezi lidi a já se jim chvíli nemusím věnovat.
Podporují Vás v rodině nebo přátelé? Komu nejvíce důvěřujete v radách při psaní?
U nás v rodině se tak nějak předpokládá, že bude člověk něco tvořit. Vyžádané i nevyžádané dobré rady si předáváme s přáteli autory. Tyhle sedánky mají skvělý terapeutický efekt. Většinou vás nakopne, když slyšíte, že je někdo v ještě větší tvůrčí krizi než vy.
Jaký máte přístup k návrhům obálek knih? Dodáváte vlastní obrázky či nápady, komentujete návrhy, nebo se s titulkou zcela oddáváte nakladatelství?
Při vydání Žánrovek jsme měli od nakladatelství absolutně volnou ruku a celý grafický návrh a sazbu připravoval můj muž, kterému důvěřuji a případně s ním můžu, i za cenu tiché domácnosti, vše potřebné korigovat. Jsem člověk, který soudí knihu podle obalu. Je to jeden z faktorů, který u mě rozhoduje při nákupu. Generické obálky knih s fotkami z fotobanky a žánrovými fonty považuji za nešvar a lajdáctví nakladatelů, ač je pro to mnohdy dobrý důvod – úspora peněz. Oceňuji, když tomu někdo věnuje péči a snaží se obálku, sazbu, papír či vazbu posunout na vyšší úroveň. I to je podle mě součást knižní kultury.
Máte v současné době něco rozepsaného? Plánujete další knihu?
Momentálně se snažím zlehka a zvesela pracovat na svém prvním románu o smutných a těžkých věcech.
Co čtete za literaturu? Máte nějaké vzory?
Mám ráda velké romány, kde s postavou prožijete celý život, nebo s mnoha postavami velký příběh. Svým stylem vyprávění mě nejvíc ovlivnil Vladimír Páral, prací s jazykem pak Šimek & Grossmann.
Jaké je vaše zaměstnání či zdroj hlavních příjmů?
Pracuji v marketingu a produkci kulturních akcí.
Čemu se věnujete ve volném čase kromě psaní? Jaké jsou Vaše koníčky?
Mám dvě malé děti, takže otázka času je v tomhle životním období dost relativní. Času je dost, ale toho, který by se dal smysluplně využít pro vlastní potřeby, je málo. Jako rekreaci beru, když jdu učit mediální gramotnost nebo přípravné kurzy na přijímačky na VŠ.
Závěrem poprosím o odkazy na stránky či sociální sítě, kde s Vámi mohou být fanoušci ve spojení nebo si zakoupit knihy.
Komentáře
Okomentovat