Rozhovor | Ondřej Kocáb: Kdyby psaní nebavilo mě, proč by pak měl příběh bavit čtenáře?
Rozhovor se spisovatelem Ondřejem Kocábem.
V úvodu Vás prosím o shrnutí čtenářům své dosavadní tvorby
Ahoj, jmenuji se Ondřej Kocáb a s mými díly se setkáte převážně v rámci horrorové literatury. Objevil jsem se povídkově v řadě žánrových antologií (Dokud nás smrt nerozdělí, České temno, Sešívance: Druhý steh), dokonce i v jedné zahraniční (Czech Extreme). Společně s Honzou Vojtíškem jsme dali dohromady dvojsbírku povídek Rozpolcení, která z mé strany shrnuje mou cestu do spisovatelského světa. Další publikované povídky či články se objevily v tematických časopisech Howard, Trash a v prvním čísle pololetníku Krátký řez.
Co pro vás bylo impulsem k psaní vlastních příběhů? Jaké byly Vaše začátky?
To je tak široká otázka, že už teď bych o ní mohl napsat krátkou autobiografii. Proto se nezlobte, ale tuto odpověď zkrátím. Zásadním zlomem bylo to, že mě rozčílil Stephen King. Řekl bych, že spousta začínajících autorů – a já nebyl žádnou výjimkou – má o psaní představu jako o čemsi vznešeném, co vyžaduje přesné dodržování pravidel. Tedy naprosto přesný opak nekorektní svobody, kterou psaní je! No a já takhle jednou o Vánocích četl Carrie a všiml jsem si jedné věci, která mi onu chybnou představu rozbila – ten chlap používá úplně obyčejná slova jako my ostatní, ale křeše z nich emoce a napětí, která by tam podle všeho vůbec neměly být! Uvědomění si, že nejde o přesná pravidla, složitě poskládané věty ani nezpochybnitelnost příběhu, mě nakoplo. Musíte jen dobře odvyprávět příběh. Nic víc.
Od dětství jsem inklinoval k literatuře a koketoval s psaním, byť jsem si stejně jako mnozí říkal, že na to nemám. Ale tento nečekaný vánoční dárek mě (doslova) zvedl ze židle a já začal uvažovat nad tím, jak příběh funguje uvnitř. Pokud nad tímhle přemýšlíte, ona fascinace vás nakonec přivede k tomu, že si něco sami od sebe zkusíte napsat. Jenomže aby to mělo efekt, potřeboval jsem nějaké porovnání. Po krátké úvaze jsem zavrhl tehdy populární literární weby (neshledal jsem je jako dostatečně efektivní, jde-li o kvalitu reakcí) a rovnou se vrhl na žánrové soutěže. Napoprvé jsem dopadl až překvapivě dobře a každoroční literární klání mě posouvalo blíž a blíž k vítězné pozici, až jsem po pár letech slavně zvítězil. Pak i podruhé. Následně zase jinde potřetí; a i v těch případech kdy jsem nebyl první, jsem se dostával minimálně do finále. Během té doby jsem pochopil, jak to magické soukolí zvané psaní funguje a stalo se takřka esenciální součástí mé osobnosti. Pak už následovala první publikace povídky, první kniha a řada dalších radostí autorského života...
Co je na psaní nejtěžší a co naopak nejlehčí? Co Vás baví a co nebaví?
Nejtěžší je najít souvislé úseky volného času a současně mít dost energie na psaní. Nejlehčí je pak psaní samotné, neshledávám na něm vůbec nic těžkého. Prostě si jen sednu k počítači a píšu. A toto psaní mě baví – jako celek, protože tvorba je jedna velká radost. Ostatně kdyby psaní nebavilo mě, proč by pak měl příběh bavit čtenáře? Snad jen finální úpravy jsou občas trochu únavné, ale bez nich to prostě nejde.
Jak vznikají Vaše příběhy? Kde berete inspiraci?
Tak, že si sednu a napíšu je. Fakt, nic víc. V principu jdu po ulici, jedu vlakem nebo doma vařím guláš a odnikud v mé mysli přiletí slovní spojení či myšlenka, které mou realitu naruší natolik, až se mi v hlavě začne samo od sebe modelovat jádro zápletky. Múzy mě takto atakují několikrát za den a spíš, než abych viděl nebo slyšel něco, co mě nějak zaujme, se musí dlouhodobě propojit dvě naprosto neslučitelné věci. Tyto myšlenky si zásadně nezapisuju – jsem celkem líný autor a kdybych viděl horu deníků plných nepoužitých nápadů, deptalo by mě to. Ty kvalitní náměty v hlavě zůstanou, ostatní zaslouženě zmizí.
Máte příběh promyšlený před začátkem psaní, nebo prostě začnete a spoléháte, že se děj rozvine sám během psaní?
Ani jedno. Vím, jak cca bude příběh začínat a kam ho chci dovést. Nicméně příběh je ze své podstaty dynamické prostředí. Ustavičně se mění, není rigidní. Jakmile dopíšete větu, nestojí tam jen sama za sebe. Ovlivňuje vše, co přijde po ní, i všechno, co následovalo před ní. Konce a začátky příběhu průběžně mění významy dle toho, kde se zrovna ve vyprávění nacházím. Text ovšem současně píšu souvisle a nevracím se v něm zpět (pokud toto musím udělat, musím část již napsaného po danou část kompletně smazat). Jsem silně intuitivní autor, potřebuji stálou možnost změny příběhu či detailů, aniž bych cokoli dopisoval dodatečně.
Stručně řečeno – jakmile mám psát dle osnovy, nedokážu napsat vůbec nic. Pokud už vím od A až do Z, co se kde v příběhu stane, nudí mě a nedává mi příliš smysl ho psát, natož číst. Díky tomu si občas samotné dopsání příběhu tolik neužívám, ovšem zde mi zase pomáhá nutkání věci dokončovat. Ony i ty zlozvyky mohou hodně pomoct.
Kdy nejčastěji píšete? Máte nějaký psací rituál?
Vždycky doma, na počítači a v klidu. Tím klidem míním to, že mě nikdo neruší, mám splněné povinnosti a poslouchám nahlas melodickou hudbu, abych se dostal do potřebného transu. Většinou k tomu popíjím šálek černého čaje, jiné nápoje mi k psaní chuťově prostě tolik neladí. Ale navzdory tvrzení zlých jazyků neužívám během psaní alkohol, energetické nápoje ani jiné zaručené „povzbuzováky“. Jsem střízlivý autor, i ty největší prasárny píšu s čistou hlavou.
Když je povídka nebo kniha publikovaná, přečtete si svá díla znovu? Nebo už se k nim nevracíte?
Jakmile vyřeším finální úpravy, nemám důvod se daným textem dál aktivně zabývat. Není v nich žádná nová myšlenka, mimo mých vlastních. Takže ne, nevracím se k nim... snad jen kdybych plánoval nějaký text rozvinout v pokračování. Pak už potřebuji přesné detaily.
Jak se díváte zpětně na svá díla? Máte některá raději, nebo jsou pro Vás jako děti a milujete je všechny stejně?
Haha, pěkně nefér otázka! Inu, na některé dílko (či dítko) se možná občas zamračím a jiné pochválím, ale všechny mají mému prohnilému srdéčku stejně blízko. :)
Podporují Vás v rodině nebo přátelé? Komu nejvíce důvěřujete v radách při psaní?
Hm, to jsou dvě otázky. Podpory se mi dostává od ostatních skvělých autorů z nakladatelství Golden Dog (mnozí mají na tomto webu také super povídky!) a těch nadšených čtenářů, kteří trpělivě čekají, až ze mě konečně vypadne další kniha (nebo klidně jen povídka). Takže v principu od přátel, které jsem si díky tvorbě našel a kterých si velmi vážím.
Při psaní nejvíce věřím sám sobě; ještě aby mi do toho někdo kecal... ne, vážně. Já věci prostě napíšu a nijak přehnaně neřeším, jak moc odpovídají realitě. Sám jsem taková chodící encyklopedie obskurních a nepraktických znalostí, takže nechávám až na betačtenářích, redaktorech či nakladateli, jak moc mi příběh „nefunguje“. Zatím dobrý!
Jaký máte přístup k návrhům obálek knih? Dodáváte vlastní obrázky či nápady, komentujete návrhy, nebo se s titulkou zcela oddáváte nakladatelství?
Obálku jsme zatím řešili jen s Honzou Vojtíškem u knihy Rozpolcení. Jelikož šlo o společnou knihu, museli jsme najít nějakou shodu. Pravda je, že kdybych měl o obálce rozhodovat sám, současnou obálku bych asi odmítl, protože podle mého názoru není dost výrazná. Nicméně ona „vrstva prachu“ s časem zraje a dodává tak obálce naší sbírky nový význam (což mě napadlo už tehdy, a proto jsem na ni mimo jiné kývl). Do obálek antologií, v nichž jsem se objevil, příliš nekecám – to je hlavně starost editora či editorů, jak se k věci postaví.
Co se týče mě samotného, obálka by měla být přímo propojena s obsahem knihy. Pokud jde o mé hypotetické projekty, mám vždy několik vlastních myšlenek ohledně vzhledu knihy, ale jsem otevřený i návrhům zkušenějších tvůrců. Nicméně vzhled svazku, který na sobě potenciálně ponese mé jméno, je pro mě důležitý a chci k němu přistupovat zodpovědně.
Sledujete recenze svých knih? Jak na Vás působí lichotivé či negativní ohlasy?
Rozhodně, ale nikomu to neříkejte. :)
Inu, jak... z lichotivých se vznáším v sedmém nebi a nejsem schopný žádné kloudné akce, dokud mě ten pocit božství neopustí. Z negativních jsem poněkud rozladěn a nejsem schopný žádné kloudné akce, dokud mě nutkání tvorby voodoo panenky neopustí. Reakce čtenářů na má díla je ta část, kterou prožívám opravdu intenzivně.
Máte v současné době něco rozepsaného? Plánujete další knihu?
Mám a plánuji, ale o těchto věcech ze zásady mlčím. Nechte se překvapit. :)
Co čtete za literaturu? Máte nějaké vzory?
Pokud nemáte opravdu hodně času, nikdy se neptejte knihomola na jeho vztah k literatuře! Mám-li to shrnout, čtu naprosto všechno. Pochopitelně jsou tu oblasti, které výrazně preferuji, a to temnější odstíny fantastiky – horror, sci-fi, thriller, gamebooky a mnohé další. Rád si občas četbu proložím něčím mimo mou čtenářskou komfortní zónu, abych nezblbnul. Někdy jsem mile překvapen, jindy se mi protáčejí oči jak prokleté panence. Na druhou stranu se dílo po přečtení snažím zhodnotit férově, ať už se mi líbilo, nebo ne – to, že něco nezaujme mě rozhodně neznamená, že se to nebude líbit vám!
Z autorů jsem v začátcích preferoval H.P. Lovecrafta a Stephena Kinga (v tomto pořadí), ale to spíš proto, že v Česku nebylo moc z čeho vybírat. Sem tam nějaký záblesk zahraničního překladu nebo řídká výjimka z řad českých a slovenských autorů. Nakonec se ten natlakovaný porevoluční hrnec přetavil v to, že se nakladateli ostudně opomíjený horror začal pokoutně šířit v samonákladových publikacích. Takto jsem si pro sebe objevil práce již zmíněného Honzy Vojtíška, které mi způsobily ukrutný šok a nutně jsem si musel projít fází natvrdlého hlupáka „tohle přece není Stephen King!“ Jakmile jsem se ale trochu vzpamatoval, začal jsem si Honzovy práce velmi vážit a přiblížil se tak nejblíž tomu, co bych nazval svým vzorem. Ten člověk měl cíl a tvrdošíjně si za ním šel; s něčím takovým jsem se setkal prvně v životě a bylo mi to mimořádně sympatické (a stále je). Časem jsem se našel v trochu jiných polohách hororu než Honza, ale naší občasné spolupráce (i jeho samotného) si stále velice vážím a vždy se na ni těším. V současné době mě mimo prací mých kolegů z oblasti fantastiky oslovují autoři jako například Thomas Ligotti, Bret Easton Ellis, Ladislav Klíma, Robert Bloch, Joe Hill a mnozí další. Období vzorů už je za mnou, zůstaly spíše sympatie.
Jaké je vaše zaměstnání či zdroj hlavních příjmů?
„Zahradník“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Tedy přesněji řečeno technický pracovník. Starám se o rostliny ve skleníku, ať už sbírkové nebo určené k výzkumu. Občas se mihnu v laboratoři, vykonám nějakou špinavou práci na pozemcích nebo trávím čas archivací bylin v herbáriu. Má odpověď je možná poněkud široká a „cosi“ v ní chybí, ale lepší nemám!
Čemu se věnujete ve volném čase kromě psaní? Jaké jsou Vaše koníčky?
Většinou prostě existuji a generuji tak okolní realitu. Ne, teď vážně. :)
Mimo psaní? Opravdu hodně čtu (což považuju za pevnou součást tvorby), vychutnávám si dobré jídlo a vytvářím dobrodružství do Dračí Hlídky (kde úspěšně zastávám roli Vypravěče). Když se potřebuji od těchto záležitostí s psaním spojených odreagovat, vyrazím do přírody, do města za kulturou nebo třeba jen do kina. Také mám rád geocaching, luštění zapeklitých hádanek a hraní gamebooků, ale na tyto věci mi poslední roky naneštěstí nevychází tolik času, kolik bych si přál. Taky rád vtipkuju, což ovšem není koníček, nýbrž nátura.
Je něco, co chcete vzkázat svým čtenářům?
Ano. :)
Závěrem poprosím o odkazy na stránky či sociální sítě, kde s Vámi mohou být fanoušci ve spojení nebo si zakoupit knihy.
Mé aktuálnější povídkové příspěvky najdete v následujících svazcích:
Komentáře
Okomentovat