Povídka | Zuzana Rampichová: Bodycaching
Procházelo nám to dlouho a už jsme si mysleli, že nám to bude procházet pořád.
S miláčkem jsme se do sebe zakoukali jako dva puberťáci. Začalo to nevinně - povídání, posezení u kávy, půjčování oblíbených filmů, čtení stejných knížek, telefonáty, esemesky, procházky. Jedinou vadou na kráse našeho úžasného vztahu bylo, že jsme tyhle nevinné zábavy, co dokáží vzpružit tělo a osvěžit mysl tak neuvěřitelně, že to pochopí jen ten, kdo to sám právě prožívá, provozovali v hodinách, o které jsme oba okrádali své vlastní rodiny. Doma jsme sice byli o to milejší, veselejší a energetičtější, ale to v žádném případě nemůže omluvit ten smutný fakt, že jsme své zákonné partnery obírali o čas, který měl patřit jen a jen našim oficiálním vztahům, a který jsme mohli a měli legitimně proklimbat u televize, prohádat nebo pronakupovat. A stejně tak jsme obírali i naše děti – a tady už nešlo jen o absenci času, ale i výchovy. S hlavou ve hvězdách a úsměvem v duši se mnohem hůř peskuje kvůli špatným známkám, nedojezené mrkvi či hodinám stráveným u počítače, nemluvě o tom, že zakazování prvních rendez-vous vašich ratolestí vám za těchto okolností připadá poněkud pokrytecké.
Zkrátka jsme se úplně vznášeli.
Ale ať nám naše láska připadala seberomantičtější a sebeinspirativnější, nic to nemění na tom, že jsme se chovali jako dva prolhaní hajzlíci a pořádná paka k tomu. Nicméně srdci neporučíš, obzvlášť když ani nechceš. Brzy nám přestalo stačit si hledět do očí a držet se za ruce, zatížené zásnubními prsteny a jizvami nasbíranými na cestách životem – já měla rozražený palec následkem mdlob v šestinedělí a miláček rozdrcený nehet prsteníku jako vzpomínku na stavbu rodinného hnízda. Ale zlatu i ranám navzdory jsme si byli s přicházejícím se jarem stále blíž a blíž a jak se oteplovalo, stávaly se z našich původně nevinných vycházek čím dál vilnější výlety do přírody. A jejich účelem už nebylo jen objevovat krásy krajiny nebo si v klidu popovídat o tak zásadních tématech jako je hudba či houbaření.
Někdy touhle dobou jsme totiž začali sbírat kešky.
Hledání těchhle malých bezcenných pokladů nám poskytovalo nejen pocit dobrodružství, v dnešní bezpečné, zmapované a logické době tak vzácný, ale navíc se ukázalo jako perfektní záminka pro výšlapy, které se stále tvářily bezcílně, ale jejichž účel byl zřejmější a zřejmější – co nejdál od všeho a od všech, někam, kde nás nikdo nezná a pak stále pryč, tam, kde nikoho nepotkáme a pak ještě dál a hloub a znova a klidně ještě jednou.
Kešky nás přiváděly do míst, kam by nás jinak nikdy nenapadlo se vydat. Některé byly ukryté podél frekventovaných cest či u mudly hojně vyhledávaných turistických atrakcí, ale jindy nás souřadnice zavedly přímo do lůna přírody. Podle sešlapání trávy či olámanosti křoví se dalo dopředu odhadnout, jak často je místo navštěvované kačery a uvnitř umělohmotné krabičky, nevyfouknuté PET lahve či jiné voděodolné skrýše nás pak čekaly sešitky či mnohokrát přeložené papíry s daty nálezů, leckdy velice řídkými. Někde jsme kromě ownera byli prvními návštěvníky i po více než roce, z takových objevů jsme pak mívali největší radost.
Ve víru těchto vášní, neboť sběr kešek se nám také pomalu vymkl z ruky, a zmalátnělí stále žhavějším sluncem jsme přestávali být opatrní. Nejprve jsme se začali upisovat do sešitů v jednotlivých keškách, protože naše jména napsaná vedle sebe vypadala tak neodolatelně, a pak jsme si založili i elektronické účty a nálezy si hned na místě zalogovávali přes chytré telefony, abychom ani jeden jediný nezapomněli. Účty se tak staly tajnou mapou naší lásky – měli jsme záznamy o tom, kde a kdy jsme byli a pod každou objevenou keškou jsme navíc připisovali dvojsmyslné logy, které nám měly připomínat, co jsme při jejím hledání všechno zvládli. Na našich geoúčtech jsme těmhle výletům do jiných světů začali přezdívat „bodycaching“ a připadali jsme si ohromně vtipní a nadmíru duchaplní a sami dva proti celému světu.
Čas ale neúprosně běžel a přišlo opravdové léto, prázdniny, a já s malým odjela na šumavskou chalupu, chodili jsme na houby a na borůvky, po výletech, hodně jsem četla, s obsedantní nostalgií sbírala kešky v blízkém i vzdáleném okolí a denně se alespoň po telefonu ujišťovala, že jsem stále ještě vroucně milující a horoucně milovaná. Pravidelně jsem děkovala bohu za moderní technologie, ty vymoženosti, které umožňují zkracovat vzdálenosti mezi planoucími srdci v podstatě na minimum.
Pak se miláček náhle nevysvětlitelně odmlčel.
Nebral telefon, nereagoval na esemesky, neotvíral maily. Začínala jsem pomalu panikařit, ale neměla jsem žádný rozumný nápad, jak z šumavské samoty, díky miláčkově oněmělému mobilu se náhle proměnivší v zoufalé vyhnanství, zjistit, co se děje.
Pak přijel můj dramaticky se tvářící manžel a já začala tušit, že jsme prozrazeni. Nevím, co přesně za tím bylo, zda nesmazané maily, nějaký „dobrý kamarád“ nebo výpis telefonních hovorů, ale podle toho, co na mě manžel nesouvisle chrlil, nás nejspíš zradil náš milovaný bodycashing. Nevěděla jsem, zda se můj muž také přihlásil na geoweb a odhalil naše logy či zda se naboural do mého účtu a ani jsem to vědět nepotřebovala. K neštěstí mi plně stačila informace, že o nás ví, o nás, i našich hrách, a bude se mě za každou cenu snažit přinutit se toho všeho vzdát, všech těch ukradených chvilek radosti a bezstarostné volnosti.
Rozhodla jsem mlčet po celou dobu, co na mě manžel křičel, ať s „tím“ okamžitě skončím. Mlčet a nic planě neslibovat, neboť jsem si už nějak nedokázala představit život bez dalších nových kešek. Pak konečně odjel, nechal mě mému trudnému bilancování, utrápenému vzpomínání a chaoticky vířícím myšlenkám a objevil se až další den. Už nekřičel. Vzal můj mobil, tak pečlivě a tak zbytečně promazávaný, připojil se k mému účtu a předvedl mi tři fungl nové kešky, založené jen pár set metrů od naší chalupy.
„To je pro tebe. Začni u té nejbližší. Dělej. Hned.“
Komentáře
Okomentovat