Soumrak

„Rrrrromanooo!“ ozval se z kuchyně krákorající hlas. „Rrrromanoooo! Už jsi doma?!“ Kdykoli ho slyším, automaticky mi zajede hlava mezi ramena. Kdyby se mohly ušní boltce zaklopit, tak to hned udělají. Nechci slyšet, co zase chce, ale co já chci, nebo nechci, na to se v téhle domácnosti nehledí. Podlaha se při každém těžkém kroku prohnula a rozvibrovala. Buch. Buch. Buch. Prosklenou část dveří do pokoje zakryl obrovský temný stín. Jako něco prastarého a děsivého, před čím se nedá uniknout. „Rrromano?“ Klika se zachvěla. Já vím, že jsem to se svým jménem zrovna nevyhrála, ale v jejím podání znělo jako chrchel, který se marně snaží vydrat z hrdla. „No?“ otevřela jsem dveře o zlomek vteřiny dřív, než se k tomu odhodlala ona. Na chvíli jsme si zahleděly do očí až z příliš velké blízkosti. Tedy, přes vrstvu kožních záhybů jsem přibližně tušila, kde má tchýně oči. Extrémní přiblížení morbidně obézního těla si s děsivou silou uvědomil další můj smysl – čich. Jen s velkými obtížemi jsem překona...

Veronika Fiedlerová se narodila v Moravské Třebové, studovala v Olomouci a žije v malé obci nedaleko Lipníka nad Bečvou. Pracuje v administrativě, má dvě děti a ve volném čase se ráda prochází po hřbitovech. V úvodu Vás prosím o shrnutí čtenářům své dosavadní tvorby. Knižně jsem debutovala duchařskou detektivkou Pozdravy záhrobí, jejíž hrdina, likvidátor pojistných událostí Benedikt Klausner, vyšetřuje pojistné podvody za pomoci nekromancie. Kniha se dočkala dvou pokračování s názvem Ozvěny záhrobí a Steny záhrobí. Mimo záhrobní sérii jsem vydala temnou dekadentní novelu Pomiluj smrt. Píšu také povídky různých žánrů, od magického realismu po dystopii. Lze je najít např. v antologii městské fantastiky Hlubiny města, v tísnivých Proměnách Kafkovy Prahy nebo v retellingovém Dalekém království. Často mě oslovují hororoví editoři, můj text proto obsahuje i Smečka, česko-slovenská Kronika smrti, erotická antologie s mezinárodní účastí Když hrůza laská, po kůži běhá mráz nebo démonská Když se...

„Nyní se přesuneme do prvního patra. Vezmeme to zkratkou pro služebnictvo, která se používala ještě na začátku dvacátého století. Musím vás však upozornit, že na schodišti mimořádně táhne. Chodívá tudy Magdaléna Čápová, služebná hrabat Rodeových. Ti hrad využívali již jen sezónně jako lovecký zámeček. Krátce před první světovou válkou byla tato licoměrná služebná přistižena svým manželem, podkoním Čápem, in flagranti s jedním z hraběcích synů – a na místě zardoušena.“ Tmavovlasý mladík udělal dramatickou pauzu ve výkladu a čekal, než se všichni nahrnou ke schodišti a začnou tam zvědavě nakukovat. Stál vzpřímeně, jako by spolkl pravítko, ruce měl složené za zády a pouze v okamžicích, kdy potřeboval ukázat na předmět výkladu, jimi elegantně pokynul.  „Magdaléna se prohání jako průvan chodbami hradu, hladí muže po tvářích a fouká jim do ucha. Na schodišti se prosím držte vlevo.“  Čekal, až se skupina sestávající převážně ze seniorů odheká do patra a sledoval některé pány, jak si ...