Povídka | Ondřej Kocáb: Plášť nemrtvého krále
Mystický Kubus seděl v pohodlném křesle stojícím uprostřed obývacího pokoje. Čekal. Kombinace starožitného nábytku, všemožných kuriozit a všudypřítomných svazků čtiva (od novin rozličného stáří až po rozličné knihy) utvářela dojem, že zde žije letitý starý mládenec. Případně také mladý, krajně roztržitý génius. Možná kombinace obojího. Tu druhou možnost doplňovaly chaoticky umístěné diagramy, umělecké nákresy či laboratorní nádobí.
Pohlédl na hodinky – tedy, minimálně učinil odpovídající pohyby, neboť nebylo jasné, zda přes tu dřevěnou bednu na hlavě vidí – a zjevně dospěl k závěru, že teď je v jeho životě ten správný okamžik, aby nalil z růžové porcelánové konvičky do šálku ze stejného setu heřmánkový čaj. I s podšálkem poté nápoj přisunul po nízkém mahagonovém stolku ke druhému křeslu, kde se momentálně nikdo nenacházel.
Sobě pochopitelně nenabídl nic.
Samotný byt se nacházel ve druhém podlaží tříposchoďové vily. Někdo by možná řekl, že je tato poloha z hlediska sousedů nejhorší, ale Mystický Kubus rád naslouchal ruchu jejich života. Už před časem došel k závěru, že lidský zrak se přeceňuje. To bylo ještě dříve, než si na hlavu nasadil dřevěnou bednu a trvale tak před světem ukryl svou podobu.
Ano, mnohem dříve, než se stal do jisté míry proslulým. Bylo o něm v jistých kruzích známo, že rozlouskne sebetěžší zločin jako prostou intelektuální hříčku. Psali o něm, že je Sherlock Holmes nového milénia – z masa, kostí a „mystické“ dřevěné bedny.
Taky o něm zlí jazykové tvrdili, že je možná smrtelně nemocný. Vůbec nevychází na denní světlo a po nocích unáší a požírá malé děti. Dokonce prý ani není člověk! Kde se skrývá pravda? To ví jen Mystický Kubus a pravděpodobně také jeho nejbližší přítel Felix. Možná i někdo ze zapomenuté minulosti Kubusu, ale ta je skrytá hluboko… hluboko a pečlivě…
Kouřový sloup vonné tyčinky se zachvěl, jak dole někdo otevřel vchodové dveře a nepatrný průvan na okamžik zintenzivnil vůni. Ten záchvěv větru byl nezřetelný, ale pro někoho natolik citlivého jako Kubus přesto znatelný. Ozvy kroků dopadajících na schodiště mu vypovídala přehršel informací o váze, náladě a vlastně i způsobu života očekávaného hosta, který právě s funěním dospěl do druhého podlaží.
Zabušení na dveře.
„Dále.“
Výraz inspektora Dobroty byl kyselý stejně, jako pokaždé když sem byl donucen přijít a požádat toho podivína v křesle o pomoc. Většinou se tak dělo jen v krajních případech, jako je tenhle. To ale neznamenalo, že ho ten vševěd na první pohled neštval. Bedna na hlavě? Co je tohle za výstřednost? Pokud policejní inspektor věděl, mohl by ten ksicht v bedně klidně patřit některému z mnoha hledaných kriminálníků.
„Už jste mě čekal, co?“ zavrčel na hostitele místo pozdravu.
„Také vás rád slyším, inspektore. Račte se posadit. V tuto denní dobu bývá klidný provoz, takže pokud se nepletu, měl by váš čaj mít právě nyní tu správnou teplotu pro pití a účinnost látek obsažených v bylinách. Hovořím pochopitelně o heřmánku. Na uklidnění.“
Dobrota sebou cuknul jako by chtěl s prásknutím dveří odejít, ale nakonec i přes nach ve tváři dveře zavřel a s nezřetelným mumláním se vydal k čekajícímu křeslu. Mystický Kubus mu rozuměl každé slovo. Ve zkratce šlo o nadávání na zasrané psychouše, co všechno vědí nejlíp.
Kubus nehnul ani brvou. V klidu počkal, až se host napije a sám spustí.
„Pravděpodobně víte, proč jsem se chtěl sejít,“ začal po chvíli Dobrota, „toho hrobníka našli včera ráno. Nevím jak, ale brzy se to rozkřiklo. Asi nějaká babka nemohla dospat, tak vyrazila vyhlížet flek na hřbitově a potkala tam policejní auta. Byl kolem toho mumraj a brzy se mezi náhrobky přihnaly novinářské hyeny, ale to už naštěstí bylo místo činu zajištěné. Ale vražda na hřbitově, to není věc, kterou se dá jen tak ututlat.“
„Tohle všechno jsem si už domyslel. Povězte mi víc.“
Inspektor váhal.
„To, co vám nyní řeknu zůstane mezi námi. Veřejnost zatím nic konkrétního neví. Mrtvý muž byl zanechán v původní obřadní síni, v dnešní době sloužící jako skladiště. Mrtvola zde ležela přes víkend, než ji kolega v pondělí při údržbě objevil. Smrtící zbraní podle předběžné analýzy byla ostrá bodná či sečná zbraň, kterou zesnulému – mimochodem, jmenoval se František Syreček – útočník podřízl hrdlo. Přesto si vrah dal tu práci, aby naaranžoval s pomocí zemědělského náčiní pro údržbu hrobů tělo do vzpřímené polohy. A to tak, že pravá ruka měla ukazovák vztyčený směrem na jihovýchod. V té levé měl zmuchlanou kuličku papíru s nápisem: Dům, kde tančí mrtví. Forenzní specialisti už místo prošmejdili, ale mám pochybnosti, zda něco najdou – a když, bude to trvat. Novináři nám už dýchají na záda a narůstají obavy, aby se na hřbitově nezačaly kupit mrtvoly. Tedy… chápete, jak to myslím.“
Mystický Kubus stále mlčel. Dobrota po chvíli začal uvažovat, jestli jeho podivný hostitel za dřevěnou přepážkou nezemřel. Dýchá? Může v té bedně vůbec dýchat? Sundává si ji někdy? Asi musí, jak by jinak jedl, pil či spal?
„Zajímavé,“ promluvil náhle Kubus, „předpokládám, že budova zůstala zamčená zvenčí.“
„Ta obřadní síň? Kam tím míříte?“
Komentáře
Okomentovat