Rozhovor | Roman Bílek: Inspirace je všude kolem nás
Rozhovor se publicistou, scénáristou, spisovatelem i editorem Romanem Bílkem (Roman BeeSee Bílek).
V úvodu Vás prosím o shrnutí čtenářům své dosavadní tvorby
Takže velmi stručně: Vydal jsem povídkové sbírky Desatero a Solení ran. Novelou Mea culpa jsem přispěl do antologie z alternativní Ostravy Karbonové město: Sanguis Carbo. Editací a povídkou jsem se podílel na sbírce Bizarropolis, která byla nominována na cenu Magnesia Litera. Dalšími povídkami jsem přispěl do mnoha antologií a magazínů, především hororového střihu. Dlouhá léta jsem také fungoval coby komiksový scénárista, a krom mnoha “kraťasů” jsme společně s Pavlem Talašem vydali knihy O sněhu: Hledání jara a Sněhulení. Pro známý dětský časopis Čtyřlístek jsme tvořili seriál Meloun a Sirka, který se nedávno dočkal souborného vydání. Rovněž jsem spoluvydával komiksový fanzin BubbleGun. Mnoho let jsem se věnoval žánrové a hudební publicistice pro množství časopisů a webzinů. Už to začíná dost smrdět, takže toho raději nechám, navíc si svým způsobem myslím, že jsem pořád na začátku.
Akorát ještě doplním, že ještě letos by měl vyjít hororový román Temné stránky napsaný společně s úžasným Petrem Bočkem.
Jak vznikají Vaše příběhy? Kde berete inspiraci?
Inspirace je všude kolem nás, stačí ji ve správná čas zajmout, dostatečně o ní přemýšlet, přetvořit ji k obrazu svému, přidat k ní další ingredience, a pak ji vypustit zpátky do éteru.
Máte příběh promyšlený před začátkem psaní, nebo prostě začnete a spoléháte, že se děj rozvine sám během psaní?
Jak se to vezme… Pokud vím, že půjde o povídku, mám v hlavě akorát koncept, postavy, formu, začátek a samozřejmě to, kam chci děj na konci dovést. Pokud má jít o delší dílo, dělám si osnovu. Nutno poznamenat, že někdy se povídce může stát, že nabobtná víc, než jsem původně očekával. Nepíšu si všechno v osnově do detailu, vím, že během samotného psaní se do příběhu vkrádají další věci, vlivy, situace, postavy, nápady…
Kdy nejčastěji píšete? Máte nějaký psací rituál?
Nemám. Musím mít akorát správnou náladu. Nikdy jsem psaní svých příběhů nebral jako životní úděl, cestu ke slávě, zdroj obživy apod. Takže píšu, když cítím, že nadešel čas. Nechci psát proto abych psal, chci mít pocit, že možná i něco říkám. Ale každý autor to má nějak, což je samozřejmě zcela v pořádku.
Když je povídka nebo kniha publikovaná, přečtete si svá díla znovu? Nebo už se k nim nevracíte?
Jednou si je ještě naposledy přečtu a pak už je nechám odpočívat v pokoji. Vyjímkou jsou díla, na které chci nějakým způsobem navázat, a tudíž nechci, aby docházelo k autorským, logickým a faktickým přešlapům. Ale takových je minimum.
Jak se díváte zpětně na svá díla? Máte některá raději, nebo jsou pro Vás jako děti a milujete je všechny stejně?
Všechny jsou moje děti, mám je jako každý rodič zaslepeně rád, ale časem na nich vidím více a více chyb.
Jaký máte přístup k návrhům obálek knih? Dodáváte vlastní obrázky či nápady, komentujete návrhy, nebo se s titulkou zcela oddáváte nakladatelství?
Zkouším různé varianty. Sbírku Desatero jsem si třeba cíleně vydal samonákladem a na vizuální stránku, kterou měl k mé radosti pod palcem kamarád Martin Hudák, jsem opravdu neslyšel křivého slova. Rovněž se to odvíjí od toho, jak se k tomu staví nakladatel. Třeba obálka připravovaného románu Temné stránky byla zcela v režii vydavatelství. Nemám problém říct svůj názor (pokud se na něj někdo ptá), ale uvědomuji si, že nakladatel má v tomto ohledu mnohem více zkušeností, investuje do toho peníze a hlavně projevil zájem o mou tvorbu. Takže nejsem p*č*, abych se stavěl na hlavu.
Sledujete recenze svých knih? Jak na Vás působí lichotivé či negativní ohlasy?
Občas. Hejtrovské kraviny mě nezajímají, konstruktivní kritiku si velmi beru k srdci, a pokud čtenář či recenzent odhalí nějaký nedostatek, faktickou chybu atd. jsem na sebe upřímně a dlouho pořádně nasraný. Samozřejmě ne všem se musí všechno líbit, taky mě neosloví vše co čtu, takže tohle taky beru v potaz. Stěží oslovím zarytého fanouška červené knihovny, hard sci-fi či klasické fantasy meče a magie, to ale neznamená, že jim neděkuju za čas, který s mou tvorbou strávili. Vážím si každého!
Máte v současné době něco rozepsaného? Plánujete další knihu?
No jéjej… plánů a námětů jsou mraky. Problémem je jen lenost, čas, chuť a další neduhy, které zná mnoho z nás. Na druhou stranu si od určité doby říkám, že není kam spěchat, a svět se rozhodně nezboří, když něco nenapíšu. Budu i trochu konkrétní - napsal jsem několik nových povídek, které čekají na svou publikaci. Povídka Larva smrti pro tyto stránky je jednou z nich. Mám rozpracovanou věc, kterou bych chtěl dotáhnout někam k rozsahu novely s názvem Nepřiletí žádní ptáci. Také se pokouším ještě o jednu společnou / tandemovou věc, neboť jsem si chtěl zkusit, jaké to je tvořit s osobou něžného pohlaví. Ale celé je to zatím na začátku, nemusí to ani dopadnout. To je zatím vše, co chci prozradit. A samozřejmě v hlavě mám náměty na další povídky.
Co čtete za literaturu? Máte nějaké vzory?
Vzory asi nemám, respektive ne v tom smyslu, v jakém to běžně chápeme. Ale samozřejmě chtěl bych třeba psát tak čtivě jako tenhle, mít tak úžasné dialogy jako tamten, gradovat příběh jako onen, mít nápady jako támhleten. A zajisté mám i oblíbené autory, ke kterým jsem také kritický. Ne tolik jako k sobě, ale jsem. To že někdo příkladem napíše dvě skvělé knížky, přeci neznamená, že mi nutně musí sednout i ta třetí, nebo že si o ní nemyslím, že jde už “mimo mě”. Vlastně mi celá ta “hra na vzory” přijde absurdní. Pokud k někomu nábožně vzhlížíte, nesnažíte se jej spíše podvědomě kopírovat? Když budete chtít být jako on/ona/ono, nejvyšší level, kterého můžete dosáhnout je něčí kopie. Revivalová kapela… Koneckonců většina (nejen) žánrové literatury je toho přesycená. Samozřejmě sám vím, že odpoutat se od těchto věcí je nadmíru těžké, a drtivá většina autorů bude spíše “jeden z mnoha”, než “originál”. A druhá věc je, že opravdu hodně lidí čte spíše to co frčí, než to by bylo nějak jiné, provokativní, podnětné, původní atd. Svým způsobem unikáme před okolním světem plným klišé a konzumu do literárních světů, kde se v nemlich tom samém brodíme až po uši.
Co se týče samotné četby, samozřejmě čtu žánrovou literaturu, ale čím dál více se ji snažím prokládat něčím jiným, abych nezakrněl v tom, o čem jsem psal výše. Navíc mě v rámci mých oblíbených “škatulek” (horor/sci-fi/detektivka/thriller apod.) už máloco “fakt dostane”. A pokud ano, tak jsou to věci od autorů, které běžně jako žánrové neoznačujeme. Příkladem: Kazuo Ishiguro - Klára a slunce, Petr Stančík - Mlýn na mumie, nebo Delphine de Vigan - Děti nade vše. Dalšími autory, u nichž mám radost, že jsem za poslední dobu objevil jsou třeba Laurent Binet, Ondřej Hübl, Madla Karasová Pospíšilová, Nicole Cushing, Lucius Shepard, Karin Lednická, Livia Llewellyn, František Šmehlík, Džundži Itó nebo Vojtěch Matocha a mnoho dalších. Plus samozřejmě ty mnou “léty prověřené značky”.
Závěrem poprosím o odkazy na stránky či sociální sítě, kde s Vámi mohou být fanoušci ve spojení nebo si zakoupit knihy.
Vše podstatné o mé tvorbě i s nejrůznějšími odkazy se snažím fakticky sdělovat zde: http://beesee.kocogel.info/
Komentáře
Okomentovat