Povídka | Ludmila Svozilová: Jak zabít manželku, aby se vám nevracela
„Řek jsem si, že je to už vlastně jedno, pane doktore.“ Podepřel si hlavu v dlaních a přejel mě dlouhým a lehce nepřítomným pohledem.
„Když se to stalo poprvé,“ rezignovaně si povzdechl, „seděla v tom křesle. Večer tak sedí vždycky, víte, aby mohla čumět na ty svoje bejkárny v telce. Zrovna dávali Ulici. Můžu se napít?“ zeptal se zkroušeně a přitáhl si po stole sklenici s vodou.
Vzduch zkapalnělý vedrem plnil dýchací cesty jako hustý vývar na zalití sulcu. Po zabíjačce, vynořila se odněkud surová asociace.
„Naše nejlepší křeslo,“ odfrkl si. „Ušák. Vždycky si tam rozvalí ty svý přerostlý šunky, vobloží stoleček křupkama a otevře si víno. Dřív chlastala krabicák,“ ulevil si. „Teď už jí není dost dobrej. Kupuje si v penny lahvový šardoné,“ protáhl znechuceně. „A mně by vyčítala každý blbý pivo, který vypiju.“
„Co na mě tak civíš, blbečku,“ povídá. „Sem si na to vydělala. Kdybych měla čekat, co uvidim od tebe, to bych neměla ani na šumivou kohoutkovou. A odval to slizký panděro, máš tlustý sklo!
„Šumivou kohoutkovou, pane doktore,“ postěžoval si hořce. „Já sem slušnej důchodce, makal sem celej život. Osumatřicet let na dráze jak ten kokot, jen aby měla všechno. Prej slizký panděro – a co před sebou tlačí vona? To si myslí, že je ňáká modelka?“ Pohoršeně si odfrkl.
„Stará kráva to je. Plastiku by chtěla, to by se jí líbilo. Jenže to by jí museli vyměnit celej ksicht.“
Začínal brunátnět v obličeji. „Že smrdim,“ zafuněl. „Prej se mi nepostaví, ani kdybych sežral kilo viagry. A kdyby náhodou, stejně by mě na sebe nenechala vlézt.“ Nadzvedl na židli masité půlky. „Nešáhneš na mě ani bidlem, řekla. Protože seš úplně blbej, vyžranej, vylízanej nýmand.“
Potil se a začínal opravdu docela nepříjemně páchnout.
„Měl jsem koupenou novou prodlužovačku, pane doktore. Kvůli vrtačce. Ty mrchy dneska dělaj všechno pořád kratší. Šetřej,“ postěžoval si.
„Takhle jsem ji držel,“ napřáhl ruce. Vona seděla v tom křesle, zády ke mně a furt něco podobnýho mlela. No tak sem…“
Bezmocně pokrčil rameny. „Vona sebou dost škubala, až všechny ty krámy sletěly na zem. Brambůrky. Cigára, jak hrabala nohama. I to její čůčo se rozlilo. Ale já, když už jsem ji měl omotanou… Uznejte, doktore – neudělal byste to samý?“
Venku se zablýsklo, až se celá obloha sinavě rozsvítila a do oken začal bušit déšť. Konečně, napadlo mě. Ten člověk nabral docela mrtvičnatou barvu, skoro jsem se bál, že mi ho tu ještě klepne.
„Kdybych tušil…“ řekl ochraptěle. „Vona prostě nikdy neuměla včas sklapnout.“ Otřel si orosenou pleš a váhavě sáhl po nabízené cigaretě.
„Pak jsem si před ní sednul. Vypadala teda dost hnusně, celá taková fialová, jazyk venku, tepláky obalený tím rozházeným bordelem. Růžo, povídám jí. Zrovna ty můžeš na někoho nasazovat, že smrdí. Nic neřekla, jen furt vyvaleně civěla na telku.
Zapálil jsem si jako teď. Asi je vážně po ní, napadlo mě. A je klid. Ale že bych se zrovna chtěl nechat zavřít, a ještě k tomu kvůli ní, to teda ne. Co s tím?
Počkal sem do tmy, a pak jsem ji zkusil zvednout, jenže byla těžká jak metrákovej pytel brambor. Sebral jsem z chodby běhoun, odvalil ji na něj a odtáhnul to celý do garáže. Nevěřil byste,“ zašklebil se, „jakou námahu dá starýmu člověku nacpat takovej objem do kufru od auta. Navíc jsem musel nenápadně, poněvadž ta baba Bučinová odvedle je horší než policajt.“
Chvíli seděl, poslouchal ťukání kapek na sklech a zamyšleně přejížděl prsty po odřeném umakartu stolu. Škvíru po škvíře, než je projel všechny.
„Nejdřív jsem uklidil a zamet ten rozházenej binec,“ pokračoval trochu rozechvěle. „Pak jsem vytáhnul ze skříně její kufr, vrazil do něj doklady, ňáký malovátka a řetízky a pár lepších hadrů. Ještěže mě trklo, dát tam taky podprdu a spoďáry, zapomenout na tohle by teda byla chyba, ale včas mi to došlo.
Nejsem zase takovej blb, jakýho ze mě dělala.“ Samolibě se ušklíbl. „Čtu detektivky.“
„A dál?“
Komentáře
Okomentovat