Povídka | Vladimír Zlý: Druhá šance
Během pouhé hodiny se oteplilo tak, že kolejnice začaly hrozně klouzat. Většina řidičů s tím počítala, ale zejména nováčci zatínali zuby a se smrtí v očích se modlili, aby jejich tramvaj zastavila u označníku dříve než druhými dveřmi.
„Uf,“ oddechla si mladá řidička Lenka, která od ukončení zácviku pod dozorem zkušenější kolegyně absolvovala teprve čtvrtou samostatnou jízdu.
Kolega Martin, s nímž prošla celým kurzem, takové štěstí neměl, a včera to neúmyslně napálil do tramvaje před sebou. Škoda půl milionu, dva zranění cestující… takhle si tu pohodovou, rutinní práci opravdu nepředstavoval.
Dvousetkilové elektromagnety zavěšené na podvozcích se přisály ke kolejnicím a tramvaj zastavila, jako by narazila do zdi. Několik cestujících mělo co dělat, aby se udrželi na nohou nebo nevyletěli ze sedadla.
„Krávo blbá!“ zařval od posledních dveří nespokojený pasažér, jenž pohoršeně kroutil hlavou.
Druhý cestující připravený k výstupu u stejných dveří si za neutuchajícího brblání upravil černobílý šál, schoval bradu za vysoký límec černého kabátu a vzhlédl k moderní administrativní budově. Nedbaje červeného signálu na semaforu přešel silnici a zamířil k prosklenému vstupu do budovy připomínajícímu obří výkladní skříň.
Sídlo mnoha firem čekalo na své dokončení celých dvaatřicet let. Co nestihl dotáhnout do zdárného konce tehdejší „dobrý“ komunistický režim, to před pěti lety úspěšně dokončil „zlý“ kapitalista.
„Haló, pane, kam jdete?!“ volala na něj znuděná recepční doteď věnující pozornost především displeji chytrého telefonu. Z krácení dlouhé chvíle ji vyrušil chvatně kráčející vysoký muž v kabátu, jehož hlavu zakrýval velký béžový klobouk. Přítomnost dámy za pultem zcela ignoroval. Rovnou zamířil do vestibulu k výtahům.
Než ho mladá žena ve slušivém kostýmku dostihla, dveře výtahu se zavřely. Zvukový signál oznámil uvedení kabiny do pohybu.
Recepční skousla, zhluboka se nadechla, zaťala ruce v pěst a za nespokojeného brblání se vrátila na své místo.
To zas bude keců, uvědomila si. Ovšem pouze v případě, že se o tom dozví šéf. Třeba bude všechno v pohodě. A i kdyby, tak ať. Stejně ji to tady nebaví. Po většinu dne totální nuda, jenom občas někdo projde, většina nepozdraví vůbec a ten zbytek – v lepším případě – na půl huby… nevystudovala školu pro to, aby se tady takhle ponižovala!
Kdyby aspoň počkala, až výtah zastaví, aby věděla, ve kterém patře anonymní návštěvník vystoupil. Pozdě. Kvůli tomu se tam vracet fakt nebude.
Muž opustil kabinu a počkal, až se v patře otevřou jedny z elektronicky zamykaných dveří. Když dostal padáka, přístupovou kartu musel odevzdat. Jak by se teď šikla…
Stál schovaný za rohem a čekal na svou příležitost. Dveře za sebou nikdo nezavíral, všichni je nechávali dovřít samovolně.
Pravou ruku ukrýval v kapse kabátu. Dříve chladný kov, který toutéž rukou svíral, nyní nechladil vůbec. Naopak – rukojeť, a snad i pocit, který se ho s každým dalším okamžikem začínal zmocňovat, ho hřály.
Po chvíli vyšla prostředními dveřmi mladá žena s vlasy skoro po pás. Nejspíš zatoužila po nezbytné dávce nikotinu. Střetli se pohledy, ale pochyboval, že by mohla pojmout podezření. Neznal ji, což znamenalo, že tady pracovala krátce.
„Dobrý den,“ řekla medově jemným hlasem.
Další, co ani neumí odpovědět na pozdrav, problesklo jí hlavou, nehledě na fakt, že on měl jakožto návštěvník pozdravit první.
Minuli se.
Mezi futra a dovírající se dveře strčil nohu. Specialistka postřehla jeho počínání.
„Za kým jdete?“ chtěla vědět.
Chlap se mezerou prosmýkl dovnitř a chvatně za sebou zavřel. Chvíli přidržel kliku, kdyby snad onu krasavici napadla nějaká hloupost. Nechtěl jí ublížit. Rozhodl se, že počká. Podržel kliku, ale neucítil sebemenší náznak odporu. Z vestibulu zaslechl zvukový signál.
Výtah sjel dolů.
Štěstí při něm prozatím stálo. A při dívce taky.
Komentáře
Okomentovat