Povídka | Veronika Martinková: Osudový lov
Byla sobota devět hodin dopoledne a kapitán František Holý právě parkoval u Nivnického rybníka. Ne, že by byl vášnivý rybář, který by se v sobotním nevlídném ránu chtěl usadit na vratkou stoličku, pozorovat klidnou vodní hladinu a mlčky čekat, až úlovek škubne s prutem. On na místo přijel pracovně.
Vystoupil z auta a zapálil si. Pěšky se vydal za kolegy. Cestou přemítal nad tím, že to rybářské sezení by mu vlastně až tak moc nevadilo. Problém měl s pobytem venku v době, kdy vlhká, lezavá zima dokázala najít každou skulinku v jeho oblečení a proniknout mu až do morku kostí. Ano, nesnášel podzim.
Bylo mu šestapadesát. Většinu svého života – konkrétně pětatřicet let – sloužil u policie. Dotáhl to na kapitána a už skoro patnáct let dělal na prvním oddělení kriminální policie. Sám se někdy divil, že tam tak dlouho vydržel. Nepletichařil, nikomu nedonášel, skvělé výkony taky nepředváděl. Ale možná to bylo právě tím, že nevybočoval a neupozorňoval na sebe, takže ho nadřízení přehlíželi. Jeho – pár let už bývalá manželka – mu kdysi řekla, že z něj má někdy pocit, jako by byl v minulém životě velmi dobře vycvičený policejní pes, který exceloval v uposlechnutí povelu zůstaň. Že když ona odejde na nákup a vrátí se za dvě hodiny, najde ho na stejném místě, jako když odcházela. V mnoha věcech se neshodli, ale v tomto s ní musel souhlasit. Na rozdíl od ní v tom ale on neviděl problém.
Byl prostě trochu lenoch, který měl rád svůj klid. Nikdy neholdoval cvičení. Správná životospráva mu taky nic neříkala. Jedl, na co měl zrovna chuť, a co bylo po ruce. Kouřil. Každou sobotu si zašel s chlapy na pivo – pokud zrovna nesloužil. Možná i proto měl trochu nadváhu a problémy se zády. Nešlo však o nic fatálního. Jen od té doby zvládal lezavou zimu hůř, než když byl mladší. Nepříjemný chlad ho nutil zatínat svaly, které pak bolely jako čert.
Došel k hloučku kolegů a pozdravil se s nimi. „Co máme?“ zeptal se jednoho z nich.
„Zastřelený rybář.“ Pokynul podporučík Jirsák na muže sedícího v poměrně pohodlně vypadajícím zeleném polstrovaném křesle. „Podle dokladů Karel Míka. Třicet dva let. Bydliště asi dvacet kilometrů odsud. Podezřelého už máme v autě. Jde –“
„Vážně?“ přerušil jeho výklad Franta. Docela ho ta informace potěšila. Nebude tady muset zůstávat dlouho, procházet s techniky místo činu a vyslýchat případné svědky. Místo toho může odjet na ředitelství a tam se v klidu a teple výslechové místnosti věnovat podezřelému.
„No jo,“ potvrdil mu podporučík. „Na druhé straně rybníka skupinka nimrodů lovila kachny. Jeden z nich se přehlédl a místo toho, aby ulovil kachnu, ulovil rybáře.“ Rozesmál se.
Frantovi to moc vtipné nepřipadalo. Přece jen před ním v pohodlném křesle ležela mrtvola muže ve věku jeho syna.
„Ten střelec se jmenuje,“ podporučík se zahleděl na své poznámky, „Petr Čermák. Věk třicet jedna. Tohle byl jeho první lov.“
„Odveď mě za ním,“ požádal ho Franta. Okamžitě mu bylo vyhověno.
Na místo činu už dorazil i jeho kolega Marek, a tak provedl prvotní výslech podezřelého za jeho asistence.
Dozvěděli se v podstatě to, co Frantovi stihl sdělit podporučík Jirsák. Nechali Čermáka odvézt na ředitelství a vyrazili za ním. Po provedení standardních úkonů jako sejmutí otisků prstů a odběru DNA jej – i za přítomnosti advokáta – vyslechli.
Franta si poslechl verzi o střelbě v Čermákově podání. Nepřerušoval ho. Až když domluvil, vzal si slovo. „Znal jste toho zastřeleného? Pana –“
„Ne,“ reagoval Čermák dřív, než otázku dokončil.
„Vy víte, kdo to je?“ zajímal se Franta. Protože Čermák vypověděl, že se na místo, kde seděl rybář, po střelbě nešel podívat. Jakmile mu došlo, že nevystřelil na kachnu, ale na člověka, poslal tam svého strýce.
Otázka Čermáka zjevně zaskočila. „Ne, to nevím. Ale je to rybář a já neznám nikoho, kdo by chodil rybařit.“
„Karel Míka z Bukoviny. Opravdu ho neznáte?“ ujišťoval se Franta.
„Ne, nikdy jsem o něm neslyšel.“
„Řekl jste, že šlo o váš první lov,“ pokračoval Franta.
„Jo, vzal mě na něj strýc. Chodil na kachny už roky, tak jsem si chtěl taky zkusit něco ulovit.“
To se vám moc nepovedlo, pomyslel si Franta. Vážně je lepší sedět doma na gauči a nikam v téhle roční době nechodit. Ani rybařit, ani lovit.
Franta s Markem položili Čermákovi ještě několik otázek a poté opustili výslechovku. Dohodli se se státním zástupcem, že k umístění Čermáka do cely předběžného zadržení, po kterém by následovala žádost o vzetí do vazby, není důvod. S policií spolupracoval a k činu se přiznal. Vyšetřovatelé neměli důvod předpokládat, že by se hodlal skrývat nebo v trestné činnosti pokračovat. Zatím vše nasvědčovalo tomu, že se jednalo o nehodu při lovu, za kterou nezkušený lovec odejde od soudu s podmínkou. Petr Čermák nebyl nikdy trestaný. Zbrojní průkaz, zbraň i lovecký lístek měl v pořádku, zkouška na alkohol a drogy byla negativní. Zato oběť Karel Míka – podle toho, co se jim zatím podařilo zjistit – neměl rybářský lístek, ani povolenku k lovu.
Potud to tedy vypadalo jako nešťastná náhoda. Jediné, s čím měl Franta problém, byla skutečnost, že Čermák zastřelil sedícího rybáře, když měl střílet na letící kachny.
Po odchodu státního zástupce zamířil Franta do kanceláře. Marek ho následoval.
„To je pohoda, ne? Pachatele máme, moc práce s tím nebude,“ pronesl mladší kolega při chůzi do schodů.
„Nejspíš,“ souhlasil Franta.
„Já jen, že mě už dneska asi nebudeš potřebovat, co?“
„Copak, čeká na tebe nějaká slečna?“ zeptal se pobaveně Franta.
Komentáře
Okomentovat