Povídka | Lenny Ka: Náhody neexistujou
Koukám na zelená stébla trávy vyplňující svými stvoly téměř celou plochu obrazu. Vzájemně se překrývají, až splývají v jednolitou hmotu, ze které do popředí vystupují barevné květy. Nejsou nijak výjimečné, přesto od nich nedokážu odtrhnout oči. Možná za to může zvláštní obtížně definovatelná svěžest, která z obrazu vyzařuje i v horkém letním parnu.
„Kdybych se neměl dožít svobody, chtěl bych být stéblem trávy u vody. Tam být, jak ony líbán třpytem pěn svobodně zelenat se aspoň den. Víte, kdo to napsal?“ ozve se za mými zády nakřáplý hlas.
Nasucho polknu. Něčeho bych se napila. Vzduch v místnosti je nesnesitelně těžký, přestože okna překrývají neprodyšné závěsy a uvnitř je relativní přítmí.
„Hrubín. František Hrubín. Ty verše napsal v ateliéru vašeho otce, když viděl jeho náčrty k obrazům trávy, které ho později proslavily.“
Otočím se právě ve chvíli, kdy Rozálie pokládá na kulatý empírový stolek tác s limonádou a trochu mi zatrne. Kolik asi může taková elegantní starožitnost stát? Dvacet, třicet tisíc?
„Myslela jsem, že všechny visí v galeriích různě po světě?“ nadhodím a zamířím k židli ze světle mořeného dřeva stojící vedle luxusního stolku. Na tu druhou ztěžka dosedla Rozálie. Vybledlý károvaný župan se jí nepatrně sveze z ramen a poodhalí vrásčitou kůži kolem krku a dekoltu.
„Otec se se svými díly nerad loučil,“ ušklíbne se a škrtne zapalovačem, aby si připálila cigaretu. „Tak čím začneme?“
„Povězte mi, jak se váš táta dostal do Francie? Začal v Praze studovat umění, školu ale nedokončil a odjel do Paříže?“
„Víte, on byl táta z vesnice. Z chudé selské rodiny,“ začne pomalu vyprávět, zatímco se kolem ní šíří hutný dým cigaretového kouře. „Dobře se učil. Jeho otec, můj děda, nechtěl, aby maloval. Představoval si, že se bude živit něčím nóbl. Vydělá velký prachy v bance, bude váženej úředník nebo lékař.“ Když vyjmenovává jednotlivé profese pitvorně protahuje slabiky, aby tím dala najevo jejich bezvýznamnost. Pak krátce potáhne z cigarety a ležérně pokračuje: „Takže táta... Mikuláš odešel do Prahy natruc. Byl hodně kamarádskej, takže se rychle spřátelil s řadou umělců. S Cyrilem Boudou, Václavem Pokorným, Oldou Blažíčkem a dalšíma. Někdo z nich ho seznámil s pařížskou avantgardou. S Amedeem Modiglianim, Picassem... a ho jejich revoltující přístup k umění nadchl. Škola mu, kromě toho, že tam potkal mámu, mu moc nedala. Už proto, že přišla okupace a Němci zavřeli vejšky.“
„Nevěděla jsem, že vaše máma taky malovala?“
Rozálie si mě změří lehce pohrdavým pohledem. „Jistěže malovala. Neudělala toho tolik a její obrazy se neprodávaj za takový peníze, ale měla talent. A velkej. Víte ale, jak to chodí. V té době se moc holek malováním neživilo. Ne u nás. Měla děti a slavnýho manžela. To jí ke šťastnýmu životu stačilo.“ Na chvíli se zarazí, jako by přemýšlela, co všechno mi může říct. „Měli se s tátou moc rádi,“ zakončí pak svůj monolog alibisticky.
Někde vzadu zavrzají dveře a do rozlehlého pokoje vejde hubená nevýrazná blondýna.
„Nevběhl sem náhodou Blue? Nemůžu ho nikde najít.“
„Ne, Moniko! Nejseš schopná ani ohlídat jednoho blbýho kocoura? A vůbec, pojď si sem sednout taky. Zavzpomínat na svýho dědečka.“
Z Rozáliina županu na mě vykoukne kus seprané bílé podprsenky. Ani si toho nevšimne. Očima sleduje dceru, která rychlými kroky přechází po místnosti a nahlíží do mezer mezi nábytkem.
„Kde sem to...“ Obrátí se zpátky ke mně, aniž by se zahalila. „Jo, Paříž byla pro Mikuláše škola. Setkání s Picassem, jeho přístup k tvorbě. Mohl sledovat, jak hvězda světového formátu přenáší své velkolepé vize na plátno. Dalo mu to daleko víc než roky čmárání v ateliéru někde tady v Praze.“
„Mikuláš znal Picassa osobně? To jsem netušila...“
„No jasně,“ usměje se samolibě. „Máme tu někde jejich korespondenci a společný fotky. Ukážu vám je, jestli chcete.“
„Vážně? To bude skvělý! Můžu si je ofotit na mobil?“
„No...“ v jejích očích se objeví podezření.
Sakra. Přece je to normální otázka. Zní logicky. Jsem novinářka.
„Ty fotky budou senzační ilustrační materiál. Naše grafička jimi doprovodí vizuální podobu rozhovoru,“ zkouším ji uklidnit a doufám, že na mě není vidět nervozita.
Vzápětí ale málem nadskočím leknutím.
Komentáře
Okomentovat