Povídka | Lukáš Kos: Kdo mi ho ukradl
Mám rád pařby stejně jako každý jiný příčetný člověk. Samozřejmě takové, které korespondují s mou introvertní povahou. A tahle mě bavila, ne že ne. Já a pár kamarádů jsme se u mě sešli, abychom zavzpomínali na vysokoškolská léta, vypili několik litrů alkoholu a snědli pár pizz. Královsky jsem se bavil. Však jsem většinu neviděl několik let. Ale sdílená minulost je mrcha, která nehledí na čas. Ačkoli většina kamarádů ztloustla, až jim břicha vypadávala z triček, já v nich stále viděl tu partu chudých študáků, s níž jsem v opileckém opojení rušil noční klid Brna.
Ostatní byli podobní geekové jako já, i když by to do některých málokdo řekl. Třeba Roman byl ukecaný finanční poradce. Prý už vede svůj vlastní tým a nemusí se tolik dřít, což jsem mu věřil, protože - jak moje babička říkávala - vypadal, že mu nic nechybí. Patrik byl typický programátor. Tlustý tak akorát, aby mohl v pohodě chodit, ale už ne běhat. A Tomáš byl podobná anomálie jako já. Spojovalo nás, že jsme neměli tak zářnou kariéru jako Patrik s Romanem. Já pracoval v knihkupectví a Tomáš dělal závozníka ovocných moštů. Odlišovalo nás, že já vlastnil osobní byt, zatímco on stále bydlel u rodičů. Ale díky našim fyzicky náročnějším zaměstnáním jsme alespoň nevypadali jako velryby narvané do plavek.
Prostě to byl super večer. Vyprávěli jsme si vzpomínky, novinky, vztahové problémy a kontrolovaně jsme se navzájem popichovali. Ráno jsem se probral v prázdném bytě. V průběhu noci jsem spokojeně odpadl na gauči a kolegové chlastači odešli do svých domovů. S mírnou kocovinou jsem se vydal vyčistit zuby a přichystat snídani. Po jídle jsem sebral prázdné krabice od jídla a vyrazil ke vchodovým dveřím, když jsem si periferním viděním všiml něčeho znepokojivého. V knihovně mi cosi chybělo. Krabice jsem upustil na koberec a s děsem kráčel k policím. Modlil jsem se, aby nechybělo to, co jsem si myslel. Měl jsem je schované v druhé řadě, chráněné Kotletovinama… ale nebylo to dostatečné.
Někdo mi ukradl Kulhánka.
„Zmrdi jedni!“ zařval jsem.
* * *
Jsem nekuřák, ale cítil jsem, že by to chtělo pořádného šluka. Měl jsem pocit, že konečně chápu ty zádumčivý noirový hrdiny. Co je to za společnost, ve které vám dýku do zad bodne kamarád? Ke kocovinové bolesti hlavy se přidal její kamarád stres. Měl jsem jít na policii? Necítil jsem k nim důvěru. Posledně, když jsem chytil v knihkupectví zloděje, tak mi doporučili ho nechat nejdřív projít ven a až pak chytat. Prý mají jinak svázané ruce, takže mu jen domluvili a pustili ho. Daňoví darmojedi! Co mi řeknou teď? Že jsem neměl své kamarády zvát dovnitř? Že si za to mohu sám, že byly mé knihy vystaveny až moc lascivně? Policii jsem zavrhl.
„Kdo by mi mohl pomoci?“ zamyslel jsem se nahlas a zapil ibalgin kolou.
Koukal jsem do blba, dokud mi nedocvaklo, kdo se vyzná ve vyšetřování. Kolegyně z protisměny byla vášnivá čtenářka detektivek a thrillerů, ta by mi mohla poradit. Odhodil jsem svou imaginární cigaretu, nasadil kabát a vyrazil do zimy.
* * *
„Určitě to nebyl Číňan ani zahradník.“ Neměl jsem velká očekávání, ale Dáša se překonala.
„Díky. Mohu si tedy svého osobního zahradníka a prodavače z večerky vyškrtnout,“ odvětil jsem.
„A nejsou prostě jen někde pohozený? Prohledals pořádně byt?“
„Díky IT Crowde. Skutečně jsem to zkoušel vypnout a zapnout.“ Mluvil jsem sice sarkasticky, ale v hlavě jsem si udělal poznámku, že ještě musím prohledat byt.
„Jako sorry, ale prostě mi to jen přijde nepravděpodobný, že by ti někdo z kamarádů kradl knížky. Vždyť kolik stojijou takový fantasmagorie?“
„Chybějících osm Kulhánkových knih dneska seženeš přibližně za čtyřicet tisíc.“
Dáše spadla čelist. „Čtyřicet táců? Proboha, co to čtete za bichle?“
„Kvalitní brakovou literaturu. A teď se soustřeď. Jak mám postupovat?“
„Byli jste tam jenom vy čtyři?“
„Ano. Teda v noci jsem odpadl, takže to nemohu odpřisáhnout, ale pochybuji, že si tam zbytek přivedl někoho cizího.“
„Máme tudíž tři podezřelé,“ řekla Dáša tajemně a pokusila se o dramatickou pauzu. „Tři muže posilněné alkoholem, kteří možná, v záchvatu chtíče, využili příležitosti a odcizili posvátné relikvie nerdovské komunity. Je zločincem jen jeden z nich, nebo po vzoru Vraždy v Orient-expresu jsou zločinci všichni? Nevíme, ale my pachatele dopadneme, neboť pravda je tam venku.“
Komentáře
Okomentovat