Povídka | Jitka Poláková: Vzpomínky na malíře
Je krásné slunečné ráno. Dana se probouzí ve velké manželské posteli v ložnici Jiřího bytě, rozespale šátrá vedle sebe a zjišťuje, že je vedle ní prázdno. Nevrle zamžourá směrem, kde původně ležel Jiří a nespokojeně zamručí. Silně neochotně se začne hrabat z postele a oblékat se. Nikdy by nevěřila, že ji s chlapem jako je on bude tak dobře a že s ním bude tak šťastná. Smířila se s tím, že pro ní trvalý vztah a možná i šťastné manželství nikdy nebudou součástí jejího soukromého života a teď s Jiřím prožívá něco co ji přináší pocit štěstí, když je s ním. V jejím věku byla zamilovaná jako malá holka.
Oblékla se a přešla do kuchyně, kde Jiří mezitím přichystal pro oba něco na zub. Když ji uviděl ve dveřích právě probuzenou a rozespalou usmál se na ni.
„Tak už ses probudila? Jak jsi se vyspala?“ přivítal ji a pohybem hlavy ji naznačil, aby si sedla ke stolu, protože se právě chystal servírovat jídlo, které připravil.
Teď si ho trochu líp prohlídla. Na svůj věk měl pěknou pevnou postavu s výraznými svaly na rukou a začínajícím bříškem.
„Jo, šlo to, jen to probuzení, když jsem zjistila, že vedle mě neležíš.“ Odpověděla na jeho otázku.
„Šel jsem nám připravit snídani.“ Usmál se na ni a políbil ji na čelo něžně skoro až ochranitelsky. Věděl, že Dana ochranu nepotřebuje, naopak, že je ve spoustě věcí mnohem silnější, ale díky jejich vztahu začal chápat, že i ona je v určitých věcech křehká, i když to nedává příliš znát. Nikdy by nevěřil, že potká ženu, kterou bude tak vroucně a hluboce milovat jako Danu.
“Tak co je dneska v plánu?” zeptá se Dana jen tak, aby řeč nestála.
“Celkem nic zvláštního. Půjdeme do kanceláře a uvidíme, jestli přijde nějaký klient, nebo jestli budeme dopisovat papíry, k minulému případu.” odpoví dotázaný.
Oba už seděli u stolu a chystali se pomalu a jistě jíst to co Jiří připravil n a podnos na stole.
Před Danu postavil talíř se smaženými vajíčky. Podívala se na muže s překvapeným úsměvem.
„Čím jsem si je zasloužila?“ zeptá se ho.
„Vím, že je máš ráda.“ Odpoví s potutelným úsměvem muž.
„Copak máš za lubem?“ zeptá se nedůvěřivě Dana.
„Já a mít něco za lubem? Vždyť mě znáš.“ Snaží se z toho vykroutit.
„No právě že tě znám až moc dobře.“ Odtuší žena a podívá se na něj podezřívavým pohledem. Jiří se zatváří naoko uraženě. Daně to nedá a pobaveně se rozesměje.
„Jiří, jak dlouho se už známe? Vážně si myslíš, že ti na tohle skočím?“ pronese žena pobaveným hlasem.
„Alespoň jsem to zkusil.“ Odpoví Jiří s potutelným úsměvem.
Dana se smíchem jí snídani a pozoruje muže jak jí on.
„Čemu se směješ?“ zeptá se muž jen tak, aby řeč nestála.
„Jsem šťastná. Proto.“ Odpoví po pravdě dotázaná.
„Tak to jsem rád.“ Usměje se na ni muž a cítí se velmi polichocen, protože s Danou to není nikdy jednoduché.
Postupně oba dojedli a uklidili si po sobě nádobí. Jiří ho naskládal do myčky nádobí a zapnul ji. Pak se podíval na Danu a povídá: „Mňo, měli bychom se ustrojit a pomalu vyrážet do kanceláře. Co ty na to?“ ta jenom mlčky přikývla a šla zpátky do ložnice, kde měla zbytek svých věcí a začala se oblékat. Stejně tak Jiří šel za ní, aby si našel vhodnou košili, aby působil profesionálně a reprezentativně.
Dana ho sledovala, jak se obléká. Jak letěla dolů zástěra a on stál před skříní plnou košil a přemýšlel, kterou si vezme. Slušelo mu, když byl do půl těla nahý. Pozorovala jeho ruce, svaly na jeho zádech, jak se vše půvabně pohybovalo při oblékání nejprve jednoho, potom druhého rukávu, než vše zahalila košile, kterou si zručně zapnul.
Když si uvědomil, že je až moc ticho, tak pronesl: „Hele to, na co myslíš necháme na večer, teď je na čase jít do práce.“ A v hlase byl cítit jeho smích.
„Vážně? To je škoda.“ Odpověděla Dana a svůdně se na něj podívala.
Místností zazněl mužův pobavený smích. Zapnul si poslední knoflík u košile a přešel, k ženě.
„Nikdy bych nevěřil, že Ledová královna jako ty v sobě může skrývat tolik touhy a vášně.“ A objal ji. Na to nic neřekla a přitulila se k němu. Položila si hlavu na jeho hruď a zavřela oči.
Když tu zazněl zvonek u dveří bytu.
Komentáře
Okomentovat