Rozhovor | Veronika Fiedlerová: Ráda se procházím po hřbitovech
Veronika Fiedlerová se narodila v Moravské Třebové, studovala v Olomouci a žije v malé obci nedaleko Lipníka nad Bečvou. Pracuje v administrativě, má dvě děti a ve volném čase se ráda prochází po hřbitovech.
V úvodu Vás prosím o shrnutí čtenářům své dosavadní tvorby.
Knižně jsem debutovala duchařskou detektivkou Pozdravy záhrobí, jejíž hrdina, likvidátor pojistných událostí Benedikt Klausner, vyšetřuje pojistné podvody za pomoci nekromancie. Kniha se dočkala dvou pokračování s názvem Ozvěny záhrobí a Steny záhrobí. Mimo záhrobní sérii jsem vydala temnou dekadentní novelu Pomiluj smrt.
Píšu také povídky různých žánrů, od magického realismu po dystopii. Lze je najít např. v antologii městské fantastiky Hlubiny města, v tísnivých Proměnách Kafkovy Prahy nebo v retellingovém Dalekém království. Často mě oslovují hororoví editoři, můj text proto obsahuje i Smečka, česko-slovenská Kronika smrti, erotická antologie s mezinárodní účastí Když hrůza laská, po kůži běhá mráz nebo démonská Když se peklo protrhlo. Nejnověji vycházejí hned tři mé příběhy ve sbírce Bolestíny, dvakrát se tu setkáme s Benediktem ještě v době jeho mládí, takže je to ideální kniha pro seznámení s mou tvorbou. Přes spolupráci s hororovou komunitou se cítím spíše autorkou fantastiky, moje povídky bývají oproti brutálním českým hororovým autorům “cozy”, jemné, melancholické a nezřídka vztahové.
Co pro vás bylo impulsem k psaní vlastních příběhů? Jaké byly Vaše začátky?
Psát jsem začala v pubertě, dnes by se to nazvalo “young adult” o upírech, vlkodlacích, fanfikce na oblíbené seriály a filmy. Chtěla jsem ty zápletky uchopit jinak, než se odehrály. Napřed jsem je psala tužkou do sešitů, které si půjčovaly kamarádky, později jsem přepisovala na počítači a publikovala. Dokonce mi už tehdy vyšlo několik povídek v časopisech a fanzinech. Umisťovala jsem se na svůj věk velmi pěkně i v literárních soutěžích, ale chyběly mi zkušenosti, životní i literární. Autor do dvaceti let je pořád ještě spisovatelská ponrava. Potom jsem psát přestala, sbírala jsem ony zkušenosti, a ke psaní jsem se vrátila až o více než dekádu později, na rodičovské dovolené, kdy jsem chtěla mít něco svého, kreativního, v čem si můžu uniknout do světů, které nezahrnují plenky, teploty, rostoucí zuby a podobné každodenní starosti. Poslala jsem povídku do literární soutěže Vidoucí 2017 a vyhrála ji. Vítězství mi dodalo motivaci k tomu pokračovat, rozvíjet se a po pár dalších úspěšných povídkách jsem si troufla na rozsáhlejší rukopis, který v roce 2021 publikovalo nakladatelství Golden Dog.
Co je na psaní nejtěžší a co naopak nejlehčí? Co Vás baví a co nebaví?
Momentálně je pro mě nejtěžší najít si na psaní čas. Skloubit ho s rodinou, prací, domácností a dalšími aktivitami tak, abych neměla pocit, že něco z toho dělám na úkor něčeho jiného. I tak jsou dny, kdy by sice čas i byl, ale není síla.
Na samotném procesu psaní mě nejvíc baví okamžik, kdy příběh vidím jako scénu filmu, která se mi odehrává před očima. Kdy mě naplňuje nutkavá potřeba ji zhmotnit. Dostanu se do té správné flow, pak už jen píšu a píšu. Nevadí mi ani následná redakce, šperkování textu. Štve mě pouze ten okamžik, kdy zjistím, že se do tisku vloudila chyba.
Jak vznikají Vaše příběhy? Kde berete inspiraci?
Myslím, že jestli se za každou otázku Kde berete inspiraci?, kterou autoři dostanou, odlomí kus ledovce, máme opravdu vážný klimatický problém… Moje příběhy vznikají intuitivně. Inspiraci beru nejen ze svého života, ale vykrádám také životy těch, které znám, a vlastně i které neznám, třeba z náhrobků na hřbitově. Už jen z data narození a úmrtí se dá odvodit zajímavý příběh. Inspirují mě i filmy, seriály, četba. Někdy i sny, hlavně tedy noční můry. Na základě ošklivého snu vznikl například začátek novely Pomiluj smrt nebo povídky Případ Čertovy rokle v antologii Smečka.
Máte příběh promyšlený před začátkem psaní, nebo prostě začnete a spoléháte, že se děj rozvine sám během psaní?
Často spíše to druhé - napadne mě začátek a při psaní se příběh sám rozvíjí.
Kdy nejčastěji píšete? Máte nějaký psací rituál?
V neděli odpoledne, když si děti zalezou do pokojíčku. Rituály nemám, neposlouchám hudbu, nepiju Spisovatelovy slzy, prostě jen ťukám do klávesnice.
Když je povídka nebo kniha publikovaná, přečtete si svá díla znovu? Nebo už se k nim nevracíte?
Celou knihu ne, ale občas nahlédnu do textu, většinou právě kvůli tomu objevím chybu a slibuju si, že to příště nebudu dělat. Přijde mi, že na papíře ten příběh vyznívá trochu jinak než v elektronické podobě. Je to jako s dítětem před narozením, taky z ultrazvuků tušíte, jak bude vypadat, ale až po narození je to teprve skutečné.
Jak se díváte zpětně na svá díla? Máte některá raději, nebo jsou pro Vás jako děti a milujete je všechny stejně?
Pozdravy záhrobí budou vždy prvorozené, mají v mém srdci speciální místo, i když vím, že nejsou dokonalé a že bych je dnes napsala lépe, protože jsem se autorsky posunula. Pomiluj smrt je černá ovce rodiny. Je odlišná od záhrobní série, emočně náročnější, hnusná až bizarní. Má jinou cílovou skupinu a některé pasáže i pro mě samotnou byly dost těžké. Původně jsem zvažovala, jestli ji nevydat pod pseudonymem.
Podporují Vás v rodině nebo přátelé? Komu nejvíce důvěřujete v radách při psaní?
Můj muž se těší, až budu vydělávat tolik co Rowlingová. Děti mě ještě nečtou, ale líbí se jim, že mám merch, protože doma chodím v tričkách s obálkami knih, a že jsem instagramerka. Rodičům jsem svou literární kariéru dlouho tajila. Podporují mě dvě stálé bety, které mé povídky čtou a fandí mi, ale poslední dobou nejvíce spoléhám na editor(k)y a redaktor(k)y.
Jaký máte přístup k návrhům obálek knih? Dodáváte vlastní obrázky či nápady, komentujete návrhy, nebo se s titulkou zcela oddáváte nakladatelství?
Obálky jsem zatím vždy řešila přímo s ilustrátorem nebo ilustrátorkou, doladili jsme je podle společné představy a posléze ji zpracoval grafik nakladatelství. Měla jsem v tomhle štěstí na nakladatele, který byl v poměrně otevřený a nechal mě výsledek schvalovat. Pokud vím, nebývá to běžné.
Sledujete recenze svých knih? Jak na Vás působí lichotivé či negativní ohlasy?
Ano. Mám samozřejmě radost, když se kniha líbí, protože nepíšu jen pro sebe, ale i pro čtenáře, a ráda bych, aby je příběh bavil. Z negativních recenzí si snažím brát zpětnou vazbu, postřehy, co příště zlepšit, ale někdy to úplně nejde. Příběh a čtenář se nemusejí vůbec potkat, byť se snažíte sebevíc, pokud má čtenář nějaká očekávání, která kniha nenaplnila. Když čtenář knihu ohodnotí jen jako “blábol”, není to konstruktivní kritika, která by autora někam posunula.
Máte v současné době něco rozepsaného? Plánujete další knihu?
Aktuálně dopisuji společenský román s prvky detektivky. Nebo detektivku s prvky společenského románu, jak se to vezme. Ale už mám v hlavě další dva příběhy, které bych chtěla napsat.
Co čtete za literaturu? Máte nějaké vzory?
Čtu zejména českou fantastiku, Juraje Červenáka a ráda poslouchám cestopisy Ladislava Zibury.
Jaké je vaše zaměstnání či zdroj hlavních příjmů?
To je tajemství. Když vám to řeknu, budu vás muset zabít.
Čemu se věnujete ve volném čase kromě psaní? Jaké jsou Vaše koníčky?
Snažím se udržovat v kondici, takže cvičím jógu, občas plavu a jezdím na koni. Ráda se procházím po hřbitovech u nás i v zahraničí.
Je něco, co chcete vzkázat svým čtenářům?
Nebojte se pojišťováků, ani těch s nadpřirozenými schopnostmi.
Závěrem poprosím o odkazy na stránky či sociální sítě, kde s Vámi mohou být fanoušci ve spojení nebo si zakoupit knihy.
Komentáře
Okomentovat