Povídka | Veronika Fiedlerová: Tchýně
„Rrrrromanooo!“ ozval se z kuchyně krákorající hlas. „Rrrromanoooo! Už jsi doma?!“
Kdykoli ho slyším, automaticky mi zajede hlava mezi ramena. Kdyby se mohly ušní boltce zaklopit, tak to hned udělají. Nechci slyšet, co zase chce, ale co já chci, nebo nechci, na to se v téhle domácnosti nehledí.
Podlaha se při každém těžkém kroku prohnula a rozvibrovala. Buch. Buch. Buch. Prosklenou část dveří do pokoje zakryl obrovský temný stín. Jako něco prastarého a děsivého, před čím se nedá uniknout.
„Rrromano?“
Klika se zachvěla. Já vím, že jsem to se svým jménem zrovna nevyhrála, ale v jejím podání znělo jako chrchel, který se marně snaží vydrat z hrdla.
„No?“ otevřela jsem dveře o zlomek vteřiny dřív, než se k tomu odhodlala ona. Na chvíli jsme si zahleděly do očí až z příliš velké blízkosti. Tedy, přes vrstvu kožních záhybů jsem přibližně tušila, kde má tchýně oči. Extrémní přiblížení morbidně obézního těla si s děsivou silou uvědomil další můj smysl – čich. Jen s velkými obtížemi jsem překonala nutkání si zacpat nos. Odér potu, přepáleného tuku (tchyně odmítá používat digestoř) a laciné voňavky se mi přilepil na obličej. Snažila jsem se dýchat pusou, nebylo to dlouhodobé řešení, ale na pár vteřin to fungovat mohlo.
„Co potřebujete?“ zeptala jsem se neochotně. Zdvořilostní tón jsem poslední týdny ani nepředstírala.
„To musím vždycky něco potřebovat? To nemůžu přijít jen tak? Popovídat si?“ fňukla ublíženě a zpod těžkých víček se vylouply dvě ostré duhovky, lesklé a rámované žilkami, jako by trpěla zánětem spojivek. Tvář se zkřivila do uražené grimasy. Bylo prakticky nemožné ji neurazit čímkoli, co jsem řekla. „Já tady taky nemusím být, že. Až nebudu nic potřebovat, to budete teprve spokojení! Nebudu vám překážet.“
Čekala, že jí to začnu vyvracet, ale já se k tomu neměla. Stále se zadrženým dechem jsem se podívala přes mohutné rameno. Ještě nedávno bych se jí pokoušela uklidnit jako ublížené dítě, přesvědčovala ji, jak vůbec nevadí, že tu se mnou a Pavlem bydlí, že si rodina musí v těžkých chvílích pomáhat a… Ucítila jsem, jak měním barvu z nedostatku kyslíku. Prudce jsem vydechla a nadechla se směrem do pokoje a dál na ni hleděla se zvednutým obočím.
„Já jsem ti jen přišla říct, že nemusíš tolik uklízet, když už nemáme pejska,“ otočila se a jako torpédoborec brázdící vody Severního ledového oceánu se odbelhala pryč. Teprve teď jsem si všimla, že v ruce drží sklenici s džusem, jehož hladinka se při každém kroku povážlivě nachýlila a nepatrné množství se vlivem gravitační síly sneslo na podlahu. Dup. Cák. Dup. Cák. Dup. Cák.
Nemusím uklízet? Cuklo mi ve tváři. Můj pohled se snesl k podlaze a já si uvědomila, že jsem během několika vteřin vystřídala celou škálu emocí – rozmrzelost z toho, že se tchýně vůbec objevila a vyrušila mě z práce na disertaci, bolest z Astiny smrti, která byla stále čerstvá, vztek a absolutní bezmoc, protože jsem právě před dvěma hodinami vytřela.
Tchýně byla už půl roku na nemocenské. Přistěhovala se poté, co jí vlastní byt vzali exekutoři kvůli dluhům. Pavel tehdy prohlásil, že jeho máma je sice svérázná, ale pořád je to jeho máma a nenechá ji přece vyhodit na ulici. To jsem chápala. Pavel je hodný, proto ho mám ráda, ale, do hajzlu, mám taky jen jedny nervy a už to nedávám. Prosil mě, abych na ni byla milejší. Ne tak… upřímná. Jinak řečeno, abych nebyla sprostá, když se mi něco nelíbí. Jenže problém je, že mě se čím dál víc přestává líbit fakt, že tchýně prostě existuje.
Nájem v Praze nestojí zrovna málo a vyžít ze stipendia a mzdy jednoho podprůměrně zaplaceného obchoďáka není zrovna veselé. Pavlova máma na byt nepřispívala vůbec nic. Většinu dne jenom seděla rozvalená na své posteli, koukala v televizi na retro pořady a cpala se. O víkendu jsem upekla velký plech buchty, z níž jsme s Pavlem měli každý dva kousky. Zbytek během dne spořádala ona. Potom zapnula myčku, v níž se tetelil strachy jeden našpiněný talíř a hrnek. JEDINÝ talíř a JEDINÝ hrnek. Šetření energií a ekologii brala jako sprostá slova. Chytly jsme se kvůli tomu. Když jsem jí to vytkla, řekla, že ji nemám ráda a rozbrečela se.
Soustřeď se, Romčo, opakovala jsem si, když jsem se snažila znovu sednout k výzkumu a pohnout s vyhodnocením dat. Jenže jsem to nedokázala. Hlavou mi vířily další a další věci, kterými mě tchýně vytáčela. Koupila jsem v drogerii velký balík toaleťáku. Byl to ten třívrstvý, osmnáct kusů v balení, co stojí kolem dvou stovek. Spotřebovala ho během týdne. Každou noc se byt opakovaně otřásal jejími kroky, chodila na malou snad co dvě hodiny. Pavlovi to bylo jedno, spí jako dřevo, ale mě její práskání dveřmi a funění vždycky vzbudilo a nemohla jsem pak několik dalších hodin zabrat. Jen jsem ležela, zírala do stropu a čekala, kdy půjde na záchod znova.
Upřímně, začalo mi z toho solidně hrabat. Cítila jsem, jak na mě působí nevyspání a mozek přestává fungovat racionálně. Když jsem konečně usnula, zdály se mi nepříjemné sny, ve kterých tchýně otevřela dveře naší ložnice, sklonila se nade mnou, otevřela páchnoucí ústa a polykala každý můj výdech jako hladová můra. Nedokázala jsem se pohnout, nedokázala jsem křičet hrůzou, přesto jsem vnímala, jak ze mě vyčerpává veškerou energii. Následující den jsem málem usnula v laboratoři. Vedoucí měl blbé kecy, jestli jsem si s Pavlem hezky užila. Kdyby pohled vraždil, byl by na místě mrtvý. Při pomyšlení, že se vrátím domů a potkám na chodbě bytu tchýni, se mi udělalo špatně od žaludku.
Trvalo to zkrátka už moc dlouho. Já to věděla, Pavel to věděl, protože jsem do něj hučela, až jsem si připadala sama sobě protivná. Občas mámě velmi opatrně naznačil, že by si mohla dát žádanku do pečovateláku. Její zdravotní stav, ačkoli jí teprve nedávno bylo padesát, tomu bohužel odpovídal. Byla prolezlá nemocemi, podle mě měla neléčenou cukrovku, karpály v háji, něco se spodkem, protože záchod po ní děsně páchl. Nejspíš měla dávno nárok na invalidní důchod, ale nebyla ochotná si ho zařídit, ani když jsme jí slibovali pomoc. Jenže pořád byla dost vitální na to, aby se života držela jako pijavice. Rozkládající se pijavice. O doktorech říkala, že jsou to šarlatáni a utrácela peníze za výživové doplňky pochybných účinků. Přistihla jsem se, že stále častěji počítám, jak dlouho asi ještě může žít. Je to ode mě hnusné? Jsem hnusný člověk?
Odešla jsem se projít, ani jsem se s ní nerozloučila. Toulala jsem se nazdařbůh ulicemi, místy, kudy jsem ještě před nedávnem chodila venčit naši jezevčici. Fenku měl Pavlík víc než deset let a zbožňoval ji. Dlouho trpěla na nádory v břišní dutině, za veterináře jsme dali tolik peněz, jako jiní za pořízení staršího auta, ale stejně jsme ji nakonec museli nechat uspat. Pavel z toho byl úplně hotový. Kdyby aspoň žil jeho táta. Umřel, když byly Pavlovi čtyři, měl dopravní nehodu. Kdybych od Pavla odešla, máma je jediný člověk, který mu zbyl.
Zarazila jsem se. Zatraceně, o čem to přemýšlím? Opustit Pavla? Proč bych ho měla opouštět, přece ho miluju! Vždyť před nedávnem jsme začali plánovat rodinu, chtěli jsme spolu zůstat navždycky a teď… Prostě nevím, jestli to dám. Už mi dochází síla.
„Rrromano!“ uslyšela jsem v hlavě a úplně sebou trhla. Jako by šla se mnou, jako by mě pronásledovala i na ulici, v parku, v metru. Jako by mě její sviní očka dokázala pozorovat na dálku. Ohlédla jsem se, na chvíli jsem měla dojem, že mě obaluje smrdutý sirný puch, který vanul z jejího pokoje. Připadalo mi, že už magořím. Disertaci musím udělat tento rok, jinak přijdu o stýpko. Grant skončí a já… Možná bych si měla zajít na terapii.
Komentáře
Okomentovat