Povídka | Veronika Fiedlerová: Noc na Liščí skále
„Nyní se přesuneme do prvního patra. Vezmeme to zkratkou pro služebnictvo, která se používala ještě na začátku dvacátého století. Musím vás však upozornit, že na schodišti mimořádně táhne. Chodívá tudy Magdaléna Čápová, služebná hrabat Rodeových. Ti hrad využívali již jen sezónně jako lovecký zámeček. Krátce před první světovou válkou byla tato licoměrná služebná přistižena svým manželem, podkoním Čápem, in flagranti s jedním z hraběcích synů – a na místě zardoušena.“
Tmavovlasý mladík udělal dramatickou pauzu ve výkladu a čekal, než se všichni nahrnou ke schodišti a začnou tam zvědavě nakukovat. Stál vzpřímeně, jako by spolkl pravítko, ruce měl složené za zády a pouze v okamžicích, kdy potřeboval ukázat na předmět výkladu, jimi elegantně pokynul.
„Magdaléna se prohání jako průvan chodbami hradu, hladí muže po tvářích a fouká jim do ucha. Na schodišti se prosím držte vlevo.“
Čekal, až se skupina sestávající převážně ze seniorů odheká do patra a sledoval některé pány, jak si nenápadně kryjí ušní boltce. Dvě dámy s turistickými holemi v rukou se záměrně opozdily a špitaly si u toho komentáře na adresu průvodcova zadku. Dělal, že je neslyší. Z vrcholku schodiště se ozvalo udivené „óch“ a „ách“, když se návštěvníci octli v honosném Rytířském sále. Zamkl spodní branku schodiště a dlouhými kroky vyběhl nahoru. Uprostřed schodiště mrkl na Magdalenu, vznášející se u výklenku s vázou se sušenými květinami. Frivolně se usmívala, posílala mu vzdušné polibky a vystavovala na odiv rozhalený živůtek. Vlasy měla rozcuchané a na hrdle jasně patrné otisky dlaní.
Necken macht Spaß, šeptala bledými rty.
Nahoře stručně shrnul historii šlechtických rodů na Fuchštejně. Lidé začali výkladu věnovat více pozornosti až v okamžiku, kdy opět přišla řada na hradní strašidlo. Lustr z jeleního paroží uprostřed sálu se začal chvět.
„Rytíř Imrich, udatný turkobijce, bojoval s nevěřícími psy v době osmanské invaze,“ vyprávěl a tišeji dodal: „Nepřeháněj to, tihle lidi jsou chabrus na srdce. Nerad bych, aby mi při dávání první pomoci zůstaly v puse něčí zuby.“ Duch neposlechl, zařinčel zbrojí a ta upadla z podstavce na zem. Jedna z důchodkyň polekaně vyjekla.
„Řekl sis o to,“ sykl a nahlas pokračoval: „Zemřel na úplavici, zneuctěn a ožebračen.“
O té úplavici ses zmiňovat nemusel, zašeptal průvodci duch u hlavy.
„Měl ses mírnit. Jestli nebudeš poslouchat, vytroubím jim, jak jsi krátce předtím prohrál v kartách i ty posrané spodky.“
Duch prskl jako podrážděný kocour.
To neuděláš!
„Být tebou nesázím se. Nejde ti to,“ zúžil mladý muž vyzývavě oči a potěžkal v ruce svazek klíčů, jako byla zbraň, kterou se chystá na ducha hodit. Vyklonil se na hlavní kamenné schodiště vedoucí do dalších pater. „Nyní se budeme na schodech míjet s druhou výpravou, prosím vyčkejte, až projde, a následujte mě do půdních prostor.“
„Ty seš teprve tady?“ podivila se opálená brunetka Martina, která uzavírala zástup protijdoucí skupiny návštěvníků. „Co jim, prosím tě, takovou dobu vykládáš, Benedikte? Vždyť ten text je tak ubohej, že kolikrát o tom nábytku opakuju to samý dvakrát, jen jinejma slovama. A i tak řeknu v každý místnosti maximálně dvě věty.“
Jmenovaný na to pokrčil rameny a zatvářil se jako neviňátko.
„Něco jsem si načetl. Navíc.“
„No, když tě to baví... Ti tvoji pacienti vždycky vypadají, jako by sjeli z tobogánu. Já vždycky vyfasuju jenom leklý ryby a cyklisty,“ podotkla a spěchala za svou skupinou.
Benedikt se ušklíbl. Jeho prohlídky bývaly nejdelší, zakončené potleskem a pro návštěvníky byly opravdovým zážitkem. Duchové občas pro potěšení návštěvníků na rozloučenou zakývali obrazem Marie Adalberty Rosalie Šarloty Kozlovské-Rauschgoldové. Zábavu z toho měli živí i mrtví. I na závěr této prohlídky turisté polechtali Benediktovo ego aplausem a jedna důchodkyně mu při odchodu vtiskla do ruky padesátikorunu a šibalsky na něj mrkla. Benedikt zkontroloval, jestli je zhasnuto v přízemí břitové věže, prošel dlouhou arkádovou chodbou a chystal se zamknout a zakódovat.
Magdaléna se dnes zase předváděla? chtěla vědět Ester, která na Benedikta čekala u vrat.
„Ty na ni žárlíš, přiznej se,“ řekl, spustil alarm a během vymezených pěti vteřin za sebou hradní palác zamkl. Průsvitná zrzka se přesunula za jeho záda na nádvoří a tvářila se kysele.
Je to coura.
„Nezáviď.“
Neprovokuj, Benedikte! Jestli ji nebudeš hlídat, má potenciál se osvobodit ze svého místa. A víš, co se z ní pak stane. Démonka. Bude škodit a pokoušet se o posednout někoho živého. Měl bys ji upokojit, dokud je to snadné.
„Jsi moc hezká astrální společnice, když se zlobíš. Ale víš sama, že podle toho směšného cáru papíru, který mi dal kastelán, se tu provázet nedá. A oni o hradu vědí tolik! Pamatují si úžasné hlouposti, přesně to, co je pro lidi zajímavé. Mají hrad za svůj domov a lidem to nevadí. Proč bych je měl vyhánět? Když už tu jsou, tak proč by se nemohli pobavit?“
Jo, zvlášť Magdaléna. Ta se baví ráda.
„Ale no tak, Esterko, nedělají nic zlého. Občas na někoho sáhnou,“ řekl směrem k dávno mrtvé dívce, která jako jediná nestrašila na hradě, ale přímo jemu v hlavě. Učila ho pracovat se záhrobím a momentálně nesouhlasila s ničím, co říkal.
Ty máš duchy upokojovat, ať se jim to líbí nebo ne. Proto jsme sem přišli. Zkoušet si to.
„Nebuď protivná. Chtějí být s lidmi, tak proč jim to nedopřát? Pozorovat, jak se tvář hradu mění. Občas si z někoho udělat legraci. A líbí se jim má společnost, což se dá říct o málokom.“
Děláš z nich cvičené opice, zaškaredila se Ester. Jsi jak cirkusák. Benedikt a jeho duchové. Nepřijde ti to trapné?
„Zatím ne, zlatíčko,“ odpověděl jí a poťouchle se usmál, když si všiml, jak se zatvářila. „Ale dokážu si představit, co by na to řekl profesor Klíma: Vaším konáním prokazujete historiografii stejnou službu jako prostitutky ukazující své intimní partie na ulici osvětě sexuální výchovy.“ Dokázal hlas vetchého profesora docela přesně napodobit. Ester se uchechtla. Nedokázala se na něj dlouho zlobit. Ani nemohla. Toužila ho vzít za ruku a obejmout.
Benedikt se na nádvoří minul s kastelánem, který mu pokynul na pozdrav.
„Dneska už padla, mladíku?“ zabručel a z hlasu nebylo poznat, zda to myslí přejícně nebo se skrytou výčitkou. Benedikt odcházel o pět minut dříve, než by měl.
„Jo, stíhám autobus,“ odpověděl, utíkal na pokladnu pro batoh a pak sprintem z kopce dolů, do Podhradí. Když se ohlédl, uviděl šedovlasého tlouštíka, jak u brány maže křídou psanou ceduli a přepisuje nápis „Párek v rohlíku 15,-“ na „Hot Dog 25,-“. Což znamenalo, že podle majitele občerstvení Josefa Kaklamanise turistická sezóna definitivně začala.
Komentáře
Okomentovat