Soumrak

Zasněžené hory obklopovaly opuštěnou chatu, kde došlo k tragické události. Majitel chaty, Karel Dvořák, byl nalezen mrtvý ve své pracovně. Na stole před ním ležela jeho závěť, roztrhaná na kusy, a vedle ní šálek čaje, z něhož vypil jen pár doušků. Při ohledání bylo zjištěno, že příčinou smrti je otrava jedem. V místnosti byla zapnutá lampa, která vrhala stíny na nedovřená kamna, v nichž se ještě kouřilo. Bylo zřejmé, že někdo spálil důležité dokumenty – snad původní verzi závěti. Na chatě se v době Karlovy smrti nacházelo pět lidí: jeho dcera Petra , syn Milan , osobní pečovatelka Eva , rodinný přítel Tomáš a právnička Alena . Každý měl motiv i příležitost – všichni totiž věděli, že Karel plánuje oznámit změny v závěti, které by mohly některé z nich připravit o značný podíl na dědictví. Každý tvrdí, že v době Karlovy smrti dělal něco jiného, ale v jeho pracovně byly nalezeny otisky prstů všech podezřelých. Na místě byl také kousek papíru, který nebyl úplně spálen. Toto jsou výpověd...

„Rrrrromanooo!“ ozval se z kuchyně krákorající hlas. „Rrrromanoooo! Už jsi doma?!“ Kdykoli ho slyším, automaticky mi zajede hlava mezi ramena. Kdyby se mohly ušní boltce zaklopit, tak to hned udělají. Nechci slyšet, co zase chce, ale co já chci, nebo nechci, na to se v téhle domácnosti nehledí. Podlaha se při každém těžkém kroku prohnula a rozvibrovala. Buch. Buch. Buch. Prosklenou část dveří do pokoje zakryl obrovský temný stín. Jako něco prastarého a děsivého, před čím se nedá uniknout. „Rrromano?“ Klika se zachvěla. Já vím, že jsem to se svým jménem zrovna nevyhrála, ale v jejím podání znělo jako chrchel, který se marně snaží vydrat z hrdla. „No?“ otevřela jsem dveře o zlomek vteřiny dřív, než se k tomu odhodlala ona. Na chvíli jsme si zahleděly do očí až z příliš velké blízkosti. Tedy, přes vrstvu kožních záhybů jsem přibližně tušila, kde má tchýně oči. Extrémní přiblížení morbidně obézního těla si s děsivou silou uvědomil další můj smysl – čich. Jen s velkými obtížemi jsem překona...

Veronika Fiedlerová se narodila v Moravské Třebové, studovala v Olomouci a žije v malé obci nedaleko Lipníka nad Bečvou. Pracuje v administrativě, má dvě děti a ve volném čase se ráda prochází po hřbitovech. V úvodu Vás prosím o shrnutí čtenářům své dosavadní tvorby. Knižně jsem debutovala duchařskou detektivkou Pozdravy záhrobí, jejíž hrdina, likvidátor pojistných událostí Benedikt Klausner, vyšetřuje pojistné podvody za pomoci nekromancie. Kniha se dočkala dvou pokračování s názvem Ozvěny záhrobí a Steny záhrobí. Mimo záhrobní sérii jsem vydala temnou dekadentní novelu Pomiluj smrt. Píšu také povídky různých žánrů, od magického realismu po dystopii. Lze je najít např. v antologii městské fantastiky Hlubiny města, v tísnivých Proměnách Kafkovy Prahy nebo v retellingovém Dalekém království. Často mě oslovují hororoví editoři, můj text proto obsahuje i Smečka, česko-slovenská Kronika smrti, erotická antologie s mezinárodní účastí Když hrůza laská, po kůži běhá mráz nebo démonská Když se...

„Nyní se přesuneme do prvního patra. Vezmeme to zkratkou pro služebnictvo, která se používala ještě na začátku dvacátého století. Musím vás však upozornit, že na schodišti mimořádně táhne. Chodívá tudy Magdaléna Čápová, služebná hrabat Rodeových. Ti hrad využívali již jen sezónně jako lovecký zámeček. Krátce před první světovou válkou byla tato licoměrná služebná přistižena svým manželem, podkoním Čápem, in flagranti s jedním z hraběcích synů – a na místě zardoušena.“ Tmavovlasý mladík udělal dramatickou pauzu ve výkladu a čekal, než se všichni nahrnou ke schodišti a začnou tam zvědavě nakukovat. Stál vzpřímeně, jako by spolkl pravítko, ruce měl složené za zády a pouze v okamžicích, kdy potřeboval ukázat na předmět výkladu, jimi elegantně pokynul.  „Magdaléna se prohání jako průvan chodbami hradu, hladí muže po tvářích a fouká jim do ucha. Na schodišti se prosím držte vlevo.“  Čekal, až se skupina sestávající převážně ze seniorů odheká do patra a sledoval některé pány, jak si ...

Je páteční večer a v kancelářském open space už dávno skončila pracovní doba. Všichni zaměstnanci, kteří tu ještě setrvávali, pomalu odcházejí domů. Druhý den ráno je ale nalezeno prázdné místo po jednom firemním notebooku. Patřil Petrovi -  programátorovi, který tu často zůstával déle. Petrova židle je prázdná, notebook nikde. Alarm nezahlásil žádné nepovolené vniknutí, kamery byly mimo provoz kvůli poruše, a klíčový systém eviduje, že všichni, kdo se po páté hodině pohybovali v budově, byli jen interní zaměstnanci. Úklidová četa odešla standardně přesně v 19:00. Znáte tedy jen pět osob, které měly tu noc přístup k prostoru. Petr  prý odešel kolem 18:50, ještě s notebookem na stole, a snadno by se vrátil, kdyby chtěl. Samotná krádež se tedy musela odehrát po jeho odchodu. Navíc je známo, že po devatenácté hodině v open space už nesvítila žádná centrální světla, snad jen sem tam zůstaly svítit malé lampičky u některých pracovních míst. Nikdo cizí v budově prokazatelně nebyl. B...

Je krásné slunečné ráno. Dana se probouzí ve velké manželské posteli v ložnici Jiřího bytě, rozespale šátrá vedle sebe a zjišťuje, že je vedle ní prázdno. Nevrle zamžourá směrem, kde původně ležel Jiří a nespokojeně zamručí. Silně neochotně se začne hrabat z postele a oblékat se. Nikdy by nevěřila, že ji s chlapem jako je on bude tak dobře a že s ním bude tak šťastná. Smířila se s tím, že pro ní trvalý vztah a možná i šťastné manželství nikdy nebudou součástí jejího soukromého života a teď s Jiřím prožívá něco co ji přináší pocit štěstí, když je s ním. V jejím věku byla zamilovaná jako malá holka.  Oblékla se a přešla do kuchyně, kde Jiří mezitím přichystal pro oba něco na zub. Když ji uviděl ve dveřích právě probuzenou a rozespalou usmál se na ni.  „Tak už ses probudila? Jak jsi se vyspala?“ přivítal ji a pohybem hlavy ji naznačil, aby si sedla ke stolu, protože se právě chystal servírovat jídlo, které připravil. Teď si ho trochu líp prohlídla. Na svůj věk měl pěknou pevnou p...

Je pozdní noc v uzavřené wellness zóně pro VIP hosty. Ve speciální parní komoře, určené pro nerušený odpočinek významných návštěvníků, je nalezen mrtvý politik. Podle všeho zemřel kvůli extrémně vysoké koncentraci páry, která byla v noci úmyslně nastavena na maximum. Byl nalezen až brzy ráno, zamčený uvnitř. Nikdo nepovolaný se do areálu nedostal, veškeré vnější dveře jsou monitorovány a zamykány automaticky. K přístupu do parní komory měli klíče jen tři zaměstnanci a dva hosté, kteří zde tu noc přebývali. Podle záznamů systémů byla úroveň páry v normě ještě ve 23:30, ale ve 00:30 ji někdo navýšil na nebezpečnou úroveň. Politik zjevně neodešel, zůstal uvnitř, a následně ztratil vědomí. Přesně pět osob mohlo mít možnost situaci ovlivnit. Všichni teď dávají své výpovědi. Zdá se, že jedna z nich lže – a to ten, kdo je skutečným viníkem. Toto jsou výpovědi podezřelých. Poznáte, kdo lže? ' Jakub ': "Pracoval jsem na recepci a naposledy jsem viděl pana politika kolem jedenácté...

Hana Mašková je novinářka, koordinátorka marketingových kampaní, produkční kulturních akcích, spoluautorkou sbírky "Žánrovky" i dalších povídek (přečíst publikované povídky). V úvodu Vás prosím o shrnutí čtenářům své dosavadní tvorby Mezi svými deseti a dvaceti lety jsem psala hlavně pro radost. Příběhy a básničky do šuplíku, články do studentského časopisu, který jsem spoluzaložila. Po dvacítce jsem psala pro peníze. Články a rozhovory do novin, tiskové zprávy, příspěvky na sociální sítě. Po třicítce jsem se opět vrátila k psaní pro radost. Spolu s dalšími lidmi jsme vydali sborník našich povídek ve dvanácti různých žánrech – Žánrovky. Co pro vás bylo impulsem k psaní vlastních příběhů? Jaké byly Vaše začátky? Přirozená potřeba alespoň na papíře zhmotňovat příběhy, které jsem chtěla prožít. Bylo to součástí pubescentního balíčku Najdi sebe sama, který dále zahrnoval navlékání korálků, výrobu svíček a poslouchání sladkobolných písní Jarka Nohavici. Co je na psaní nejtěžší a c...

Podlaha se s ním zhoupla, ale on přesto pevně vykročil. Teď, v polovině své cesty, se už nemohl zastavit. Byl přesně v polovině noci, v polovině oceánu, v polovině plánu.  Dlouhými tichými kroky se dostal až k zábradlí, instinktivně těkl očima kolem sebe a hodil objemný náklad, který svíral v náručí, přes palubu. Očistil si ruce a kapesník rovněž věnoval hlubině. Kus látky ale všechny jeho stopy nesmazal. „Příšernáá noc, že aano?“ lady Clifftová protááhla všechna myslitelná Á, která jí její slovní zásoba nabídla. „Skutečně. Dlouho jsem oka nezamhouřil. Ten vítr a vlny a všechno to houpání. Už je toho na mě moc. Kdyby si tak člověk alespoň mohl někde stěžovat. Ale zkuste to vyčíst kapitánovi a se zlou se potážete. Věřte mi, už jsem to párkrát na zaoceánské plavbě zažil,“ přizvukoval jí obtloustlý pan Sanders s očima jako špendlíky. „Ale ďas vem houpání, co ten strašný křik, ten jste neslyšel?“ Viktor Stern bezděčně poslouchal rozhovor u vedlejšího stolu, který za sebe plácal další ...

Rozhovor se spisovatelem Ondřejem Kocábem . V úvodu Vás prosím o shrnutí čtenářům své dosavadní tvorby Ahoj, jmenuji se Ondřej Kocáb a s mými díly se setkáte převážně v rámci horrorové literatury. Objevil jsem se povídkově v řadě žánrových antologií (Dokud nás smrt nerozdělí, České temno, Sešívance: Druhý steh), dokonce i v jedné zahraniční (Czech Extreme). Společně s Honzou Vojtíškem jsme dali dohromady dvojsbírku povídek Rozpolcení, která z mé strany shrnuje mou cestu do spisovatelského světa. Další publikované povídky či články se objevily v tematických časopisech Howard, Trash a v prvním čísle pololetníku Krátký řez. Co pro vás bylo impulsem k psaní vlastních příběhů? Jaké byly Vaše začátky? To je tak široká otázka, že už teď bych o ní mohl napsat krátkou autobiografii. Proto se nezlobte, ale tuto odpověď zkrátím. Zásadním zlomem bylo to, že mě rozčílil Stephen King. Řekl bych, že spousta začínajících autorů – a já nebyl žádnou výjimkou – má o psaní představu jako o čemsi vznešeném...

Je letní večer, a skupina pěti středoškoláků tráví víkend na chatě u rybníka. Po dni plném koupání a grilování se parta rozhodla zahrát společenskou hru. Večer se však zábava zvrhla, když si Kamila , jedna z dívek, uvědomila, že jí zmizel mobilní telefon. Telefon měla ještě před pár hodinami, když si s ním fotila západ slunce. Tvrdila, že ho odložila na kuchyňský stůl, zatímco šla pomáhat s přípravou večeře. Po jídle už telefon nebyl k nalezení. Všichni přítomní tvrdí, že s tím nemají nic společného, a přísahají, že ho neviděli. Na místě zůstaly jen drobné indicie: otisky bot na verandě, otevřené okno v obýváku a nedopitý šálek čaje na stole. Všichni tvrdí, že byli celou dobu v chatě. Kamila věří, že pachatelem musí být někdo z nich. Toto jsou výpovědi podezřelých. Poznáte, kdo lže? Adam : "Pomáhal jsem Martinovi s grilováním venku a většinu času jsem byl na verandě. Do chaty jsem šel jen pro nádobí, a to bylo ještě před večeří. Mobil jsem neviděl." Tereza :...