Soumrak

Je krásné slunečné ráno. Dana se probouzí ve velké manželské posteli v ložnici Jiřího bytě, rozespale šátrá vedle sebe a zjišťuje, že je vedle ní prázdno. Nevrle zamžourá směrem, kde původně ležel Jiří a nespokojeně zamručí. Silně neochotně se začne hrabat z postele a oblékat se. Nikdy by nevěřila, že ji s chlapem jako je on bude tak dobře a že s ním bude tak šťastná. Smířila se s tím, že pro ní trvalý vztah a možná i šťastné manželství nikdy nebudou součástí jejího soukromého života a teď s Jiřím prožívá něco co ji přináší pocit štěstí, když je s ním. V jejím věku byla zamilovaná jako malá holka.  Oblékla se a přešla do kuchyně, kde Jiří mezitím přichystal pro oba něco na zub. Když ji uviděl ve dveřích právě probuzenou a rozespalou usmál se na ni.  „Tak už ses probudila? Jak jsi se vyspala?“ přivítal ji a pohybem hlavy ji naznačil, aby si sedla ke stolu, protože se právě chystal servírovat jídlo, které připravil. Teď si ho trochu líp prohlídla. Na svůj věk měl pěknou pevnou p...

Je pozdní noc v uzavřené wellness zóně pro VIP hosty. Ve speciální parní komoře, určené pro nerušený odpočinek významných návštěvníků, je nalezen mrtvý politik. Podle všeho zemřel kvůli extrémně vysoké koncentraci páry, která byla v noci úmyslně nastavena na maximum. Byl nalezen až brzy ráno, zamčený uvnitř. Nikdo nepovolaný se do areálu nedostal, veškeré vnější dveře jsou monitorovány a zamykány automaticky. K přístupu do parní komory měli klíče jen tři zaměstnanci a dva hosté, kteří zde tu noc přebývali. Podle záznamů systémů byla úroveň páry v normě ještě ve 23:30, ale ve 00:30 ji někdo navýšil na nebezpečnou úroveň. Politik zjevně neodešel, zůstal uvnitř, a následně ztratil vědomí. Přesně pět osob mohlo mít možnost situaci ovlivnit. Všichni teď dávají své výpovědi. Zdá se, že jedna z nich lže – a to ten, kdo je skutečným viníkem. Toto jsou výpovědi podezřelých. Poznáte, kdo lže? ' Jakub ': "Pracoval jsem na recepci a naposledy jsem viděl pana politika kolem jedenácté...

Hana Mašková je novinářka, koordinátorka marketingových kampaní, produkční kulturních akcích, spoluautorkou sbírky "Žánrovky" i dalších povídek (přečíst publikované povídky). V úvodu Vás prosím o shrnutí čtenářům své dosavadní tvorby Mezi svými deseti a dvaceti lety jsem psala hlavně pro radost. Příběhy a básničky do šuplíku, články do studentského časopisu, který jsem spoluzaložila. Po dvacítce jsem psala pro peníze. Články a rozhovory do novin, tiskové zprávy, příspěvky na sociální sítě. Po třicítce jsem se opět vrátila k psaní pro radost. Spolu s dalšími lidmi jsme vydali sborník našich povídek ve dvanácti různých žánrech – Žánrovky. Co pro vás bylo impulsem k psaní vlastních příběhů? Jaké byly Vaše začátky? Přirozená potřeba alespoň na papíře zhmotňovat příběhy, které jsem chtěla prožít. Bylo to součástí pubescentního balíčku Najdi sebe sama, který dále zahrnoval navlékání korálků, výrobu svíček a poslouchání sladkobolných písní Jarka Nohavici. Co je na psaní nejtěžší a c...

Podlaha se s ním zhoupla, ale on přesto pevně vykročil. Teď, v polovině své cesty, se už nemohl zastavit. Byl přesně v polovině noci, v polovině oceánu, v polovině plánu.  Dlouhými tichými kroky se dostal až k zábradlí, instinktivně těkl očima kolem sebe a hodil objemný náklad, který svíral v náručí, přes palubu. Očistil si ruce a kapesník rovněž věnoval hlubině. Kus látky ale všechny jeho stopy nesmazal. „Příšernáá noc, že aano?“ lady Clifftová protááhla všechna myslitelná Á, která jí její slovní zásoba nabídla. „Skutečně. Dlouho jsem oka nezamhouřil. Ten vítr a vlny a všechno to houpání. Už je toho na mě moc. Kdyby si tak člověk alespoň mohl někde stěžovat. Ale zkuste to vyčíst kapitánovi a se zlou se potážete. Věřte mi, už jsem to párkrát na zaoceánské plavbě zažil,“ přizvukoval jí obtloustlý pan Sanders s očima jako špendlíky. „Ale ďas vem houpání, co ten strašný křik, ten jste neslyšel?“ Viktor Stern bezděčně poslouchal rozhovor u vedlejšího stolu, který za sebe plácal další ...

Rozhovor se spisovatelem Ondřejem Kocábem . V úvodu Vás prosím o shrnutí čtenářům své dosavadní tvorby Ahoj, jmenuji se Ondřej Kocáb a s mými díly se setkáte převážně v rámci horrorové literatury. Objevil jsem se povídkově v řadě žánrových antologií (Dokud nás smrt nerozdělí, České temno, Sešívance: Druhý steh), dokonce i v jedné zahraniční (Czech Extreme). Společně s Honzou Vojtíškem jsme dali dohromady dvojsbírku povídek Rozpolcení, která z mé strany shrnuje mou cestu do spisovatelského světa. Další publikované povídky či články se objevily v tematických časopisech Howard, Trash a v prvním čísle pololetníku Krátký řez. Co pro vás bylo impulsem k psaní vlastních příběhů? Jaké byly Vaše začátky? To je tak široká otázka, že už teď bych o ní mohl napsat krátkou autobiografii. Proto se nezlobte, ale tuto odpověď zkrátím. Zásadním zlomem bylo to, že mě rozčílil Stephen King. Řekl bych, že spousta začínajících autorů – a já nebyl žádnou výjimkou – má o psaní představu jako o čemsi vznešeném...

Je letní večer, a skupina pěti středoškoláků tráví víkend na chatě u rybníka. Po dni plném koupání a grilování se parta rozhodla zahrát společenskou hru. Večer se však zábava zvrhla, když si Kamila , jedna z dívek, uvědomila, že jí zmizel mobilní telefon. Telefon měla ještě před pár hodinami, když si s ním fotila západ slunce. Tvrdila, že ho odložila na kuchyňský stůl, zatímco šla pomáhat s přípravou večeře. Po jídle už telefon nebyl k nalezení. Všichni přítomní tvrdí, že s tím nemají nic společného, a přísahají, že ho neviděli. Na místě zůstaly jen drobné indicie: otisky bot na verandě, otevřené okno v obýváku a nedopitý šálek čaje na stole. Všichni tvrdí, že byli celou dobu v chatě. Kamila věří, že pachatelem musí být někdo z nich. Toto jsou výpovědi podezřelých. Poznáte, kdo lže? Adam : "Pomáhal jsem Martinovi s grilováním venku a většinu času jsem byl na verandě. Do chaty jsem šel jen pro nádobí, a to bylo ještě před večeří. Mobil jsem neviděl." Tereza :...

Mystický Kubus seděl v pohodlném křesle stojícím uprostřed obývacího pokoje. Čekal. Kombinace starožitného nábytku, všemožných kuriozit a všudypřítomných svazků čtiva (od novin rozličného stáří až po rozličné knihy) utvářela dojem, že zde žije letitý starý mládenec. Případně také mladý, krajně roztržitý génius. Možná kombinace obojího. Tu druhou možnost doplňovaly chaoticky umístěné diagramy, umělecké nákresy či laboratorní nádobí. Pohlédl na hodinky – tedy, minimálně učinil odpovídající pohyby, neboť nebylo jasné, zda přes tu dřevěnou bednu na hlavě vidí – a zjevně dospěl k závěru, že teď je v jeho životě ten správný okamžik, aby nalil z růžové porcelánové konvičky do šálku ze stejného setu heřmánkový čaj. I s podšálkem poté nápoj přisunul po nízkém mahagonovém stolku ke druhému křeslu, kde se momentálně nikdo nenacházel. Sobě pochopitelně nenabídl nic. Samotný byt se nacházel ve druhém podlaží tříposchoďové vily. Někdo by možná řekl, že je tato poloha z hlediska sousedů nejhorší, ale...

Mám rád pařby stejně jako každý jiný příčetný člověk. Samozřejmě takové, které korespondují s mou introvertní povahou. A tahle mě bavila, ne že ne. Já a pár kamarádů jsme se u mě sešli, abychom zavzpomínali na vysokoškolská léta, vypili několik litrů alkoholu a snědli pár pizz. Královsky jsem se bavil. Však jsem většinu neviděl několik let. Ale sdílená minulost je mrcha, která nehledí na čas. Ačkoli většina kamarádů ztloustla, až jim břicha vypadávala z triček, já v nich stále viděl tu partu chudých študáků, s níž jsem v opileckém opojení rušil noční klid Brna.  Ostatní byli podobní geekové jako já, i když by to do některých málokdo řekl. Třeba Roman byl ukecaný finanční poradce. Prý už vede svůj vlastní tým a nemusí se tolik dřít, což jsem mu věřil, protože - jak moje babička říkávala - vypadal, že mu nic nechybí. Patrik byl typický programátor. Tlustý tak akorát, aby mohl v pohodě chodit, ale už ne běhat. A Tomáš byl podobná anomálie jako já. Spojovalo nás, že jsme neměli tak zář...

Koukám na zelená stébla trávy vyplňující svými stvoly téměř celou plochu obrazu. Vzájemně se překrývají, až splývají v jednolitou hmotu, ze které do popředí vystupují barevné květy. Nejsou nijak výjimečné, přesto od nich nedokážu odtrhnout oči. Možná za to může zvláštní obtížně definovatelná svěžest, která z obrazu vyzařuje i v horkém letním parnu.         „Kdybych se neměl dožít svobody, chtěl bych být stéblem trávy u vody. Tam být, jak ony líbán třpytem pěn svobodně zelenat se aspoň den. Víte, kdo to napsal?“ ozve se za mými zády nakřáplý hlas.  Nasucho polknu. Něčeho bych se napila. Vzduch v místnosti je nesnesitelně těžký, přestože okna překrývají neprodyšné závěsy a uvnitř je relativní přítmí. „Hrubín. František Hrubín. Ty verše napsal v ateliéru vašeho otce, když viděl jeho náčrty k obrazům trávy, které ho později proslavily.“  Otočím se právě ve chvíli, kdy Rozálie pokládá na kulatý empírový stolek tác s limonádou a trochu mi zatrne. Kolik asi m...

Rozhovor se spisovatelkou Lenny Ka. Lenny Ka pochází z Kroměříže. Žije v Praze. Vystudovala žurnalistiku. Pracovala třeba pro českého porno krále Pavla Kvoriaka ve vydavatelství RF HOBBY. K psaní se dostala náhodou, když se jednou šla zeptat na administrativní výpomoc do jedné lokální redakce v Kroměříži, řekli jí, že to místo je už obsazené, ale že hledají dopisovatele.  V úvodu Vás prosím o shrnutí čtenářům své dosavadní tvorby Mou povídku (Miluji tvé tělo) uveřejnil online magazín o sci-fi a fantastice Sarden a povídku (Konečná 910) vydal slovenský online časopis Charon 2. Knižně jsem vydala povídky v antologii České temno (Ti, co neumírají) a Czech Extreme (Leshy – česky Hejkal), která vyšla v USA a společně ji sestavili spisovatelé Honza Vojtíšek a Edward Lee. Několika texty jsem také přispěla do reportážní knihy... a pak bylo ticho: Tornádo v Moravské Nové Vsi.  Co pro Vás bylo impulsem k psaní vlastních příběhů? Jaké byly Vaše začátky? Myslím, že sklony k exhibici mám o...

Poklidné odpoledne v lékárně na malém městě. Vtom na ulici policejní vozy, majáčky, zásahovka v černých mundúrech. Dvě magistry, Ivča a Miriam, ohromeně zírají , když komando vtrhlo dovnitř pomalu s pistolemi v rukou. Ne, není to omyl. Je to cílený útok skrytého nepřítele na majitelku, Miriam Kruge. Tak začíná téměř neuvěřitelný příběh, který se skutečně stal. Následuje  zoufalý boj o pravdu, svobodu a odkrývání zákulisních intrik. Nepřítel netuší, jaká síla a odhodlání se v Miri skrývají a že je odhodlaná pro vítězství projít i peklem. Anotace: Nevinně odsouzená žena - kartel - pomsta. Hrdinka mé knihy, Miri Kruge, měla stejně jako já dům, kariéru, peníze...a o všechno přišla. Jako já. Vypráví o tom, jak snadno se může osud zvrtnout, když narazíte na dobře maskované protivníky, a jak lehce se padá ke dnu. Naštěstí se Miri Kruge nedá jen tak zastrašit a nikdy se nevzdává. Aby se vyškrábala z propasti, klidně oběhne několikrát zeměkouli a pokud to bude nutné, bude si přitom i pískat...