Povídka | Hana Mašková: Vlastně jsme měli štěstí
Podlaha se s ním zhoupla, ale on přesto pevně vykročil. Teď, v polovině své cesty, se už nemohl zastavit. Byl přesně v polovině noci, v polovině oceánu, v polovině plánu. Dlouhými tichými kroky se dostal až k zábradlí, instinktivně těkl očima kolem sebe a hodil objemný náklad, který svíral v náručí, přes palubu. Očistil si ruce a kapesník rovněž věnoval hlubině. Kus látky ale všechny jeho stopy nesmazal.
„Příšernáá noc, že aano?“ lady Clifftová protááhla všechna myslitelná Á, která jí její slovní zásoba nabídla.
„Skutečně. Dlouho jsem oka nezamhouřil. Ten vítr a vlny a všechno to houpání. Už je toho na mě moc. Kdyby si tak člověk alespoň mohl někde stěžovat. Ale zkuste to vyčíst kapitánovi a se zlou se potážete. Věřte mi, už jsem to párkrát na zaoceánské plavbě zažil,“ přizvukoval jí obtloustlý pan Sanders s očima jako špendlíky.
„Ale ďas vem houpání, co ten strašný křik, ten jste neslyšel?“
Viktor Stern bezděčně poslouchal rozhovor u vedlejšího stolu, který za sebe plácal další a další zbytečné věty, jako když nandaváte na talíř bramborovou kaši bez jakékoli elegance. Vzpomněl si na Hedinu poznámku, kterou před pár dny pronesla k onomu muži vedle – ,má oči jako špendlíky‘. Na jedné straně malé, kulaté a blyštivé jako černé skleněné hlavičky, druhou stranou jimi nepříjemně probodával všechny kolem sebe. Jako by svými neviditelnými hroty dokázal propíchnout kůži a z vyvstalé kapky krve přečíst všechny vaše myšlenky. Mladík se přistihl, že při těch úvahách již nějakou dobu lžičkou poklepává na vaječnou skořápku své snídaně, ale zatím bez jakéhokoli úspěchu.
„Pokud takto provádíte lobotomii, či perkusní koncert, nechtěla bych být přímým účastníkem ani jednoho, doktore.“ Vážný hlas se proměnil v hrdelní smích, který se snad k mladé dámě nehodil, jemu se na ní ale líbil.
„Má drahá, dobré ráno, již vás očekávám.“
Odsunutí židle, kterou Viktor Hedě nabídl, mělo stejný efekt jako přesně vedený řez skalpelem přes jazyk – u vedlejšího stolu se už neozvalo ani slovo. Zato sluch u sousedů zbystřil.
„Proč jste včera nepřišel? Čekala jsem vás jako obvykle.“ No ,obvykle‘, pomyslela si, mělo to být potřetí, ale už se z jejich nočních návštěv stávala příjemná tradice.
Viktor sebou trhl a vykulil na ni oči. „Tiše!“
Původně cestovali každý sám, každý s jiným cílem proč dosáhnout Ameriky. Postupně se ale jejich cesty, nyní tak zvláštně zastavené v čase a prostoru, jak tomu může být jen na dlouhých zámořských plavbách, začaly proplétat. Po setmění to ale nebylo něco, co by společnost počátku dvacátého století schvalovala.
„Vždyť si jen čteme!“ vyrazila nasupeně a již s potlačenou agresí alespoň symbolicky bouchla pěstmi do stolu.
Viktorovi došlo, že v tom výkřiku nebyla jen obhajoba, ale i výčitka k němu. Než aby začal foukat do ohýnku naděje své lásky, pokusil se být věcný.
„Měl jsem nějakou práci. Neodkladnou.“ Za něj vyřízeno. Alespoň v to doufal.
„Jakou?“
Bohužel ne.
„Zavolali mne k případu. Víte, že o tom nemohu mluvit. Dáte si palačinky, slečno? Dnes jsou výtečné.“
Ušklíbla se na něj přes jídelní lístek a na truc si dala jehněčí klobásky.
„Obešla jsi všechny?“
„Ano, madam. Druhá třída je kompletně hotová. Kromě dvaadvacítky.“
„Zase nechtěli otevřít?“
„Ano,“ špitla drobná dívka a sklopila oči, jako by snad byla chyba, že se nevpáčila pasažérům do kajuty a neuklidila ji proti jejich vůli.
„No co, ať si tam třeba shnijou,“ uzavřela rázná žena a utáhla si uzel na zástěře uniformy. „Máme svý práce dost.“
Uhnula s vozíkem s čistým ložním prádlem blíže ke stěně, aby mohla projít lady Clifftová s panem Sandersem. Štrachali si to do svých pokojů pro knihy, za kterými budou na palubě schovávat své zvědavé pohledy. Chvatně se vrátili zpět nahoru a zamířili k lehátkům, která si výslovně zamluvili na celou plavbu, neboť jim z vyvýšené terasy poskytovala dokonalý přehled o lodním ruchu. Po cestě k nim jako roztěkané mouchy přilétaly a opět se vzdalovaly útržky rozhovorů pasažérů i posádky. Malá dramata, hádanky, bezvýznamné fráze. Ti dva je všechny chytali a napichovali do svých vitrín, které si pak před večeří vzájemně předkládali a obdivovali.
„Tys ty housky naházel do vody?“
„Ještě ne, nechávám je jako munici, kdyby nás napadli piráti. Pět set housek zmrví, chápeš to?“
„Od teď ho taky nechaj v kuchyni jen zametat.“
„No ale já je pak musel péct znova!“
„Hermíno, stůj! Vezmi si tu šáličku! Nelez na to zábradlí! Prokrista! No podívej, už jsi umazaná. Co to je? Ty jsi se škrábla?“
Komentáře
Okomentovat