Povídka | Štěpán Tůma: Komisař třetí třídy
Svítá a nad Pragopolis se rozprostře ona typická neutrální šeď, kterou nazývají oblohou. Hustá špinavá mlha se místy ještě drží těsně nad popraskaným betonem chodníků.
Štěpán si rozepne baloňák, chce vypadat fajnově, obzvlášť, když se blíží den, jehož vidina ho drží při životě. Seběhne schody, proklestí si cestu hloučkem čumilů a projde policejní holo-páskou. Ta se zavlní a na chvíli se dokonce rozpadne na drobné digitální kostičky, aby se vzápětí zase jako vlivem magnetu seskládala do blikajícího oznámení POLICIE.
„Vstup zakázán, probíhá tady vyšetřování, jste slepej nebo blbej?“ rozčiluje se policista v typicky rudé uniformě a zastaví Štěpána širokou dlaní. Jeho mohutná hranatá postava spolu s vysokou čepicí budí respekt. Přesně takový, který by si Štěpán také přál vyzařovat.
„Nech ho, to je komisař Oliver,“ houkne druhý, podstatně menší policista, který zrovna přehrál do tabletoidu stopy kolem laserem ohraničeného obrysu těla a gestem odvolal dron, který obrys promítal.
„Štěpán Oliver, komisař třetí třídy,“ opraví policistu Štěpán a dělá, jako by si vůbec nevšiml dlaně, která mu stále spočívá ve středu hrudníku.
„Pomocný sbory?“ diví se hromotluk a kroutí hlavou. „Ještě ti nám scházeli, jako bysme neměli dost vlastních starostí.“ Konečně spustí ruku a Štěpán pocítí úlevu.
„Nech ho bejt, občas není na škodu mít extra pár očí –“
„Takovýhle oči patřej do chráněnejch dílen,“ utrousí hromotluk a odkolébá se na svoje stanoviště u blikajícího vznášedla. „Aspoňže nechcípaj naši.“
„Tak co tu máme?“ přejde poznámku Štěpán a přidřepne si těsně vedle policisty, který si pročítá naskenovaná data tabletoidu.
„Sebevražda, nic zvláštního,“ odpoví mu dřepící policista a poposedne si o kousek dál.
Štěpán zvedne obočí, ale ne proto, že by ho trápila policistova odtažitost, ale proto, že mu tady něco nesedí. Další sebevražda? Kolikátá už? přemýšlí.
Policista si vzdychne. Klepne do tabletoidu a prsty z něj vytáhne světlemodrou projekci, jako by tahal čerstvou žvýkačku. Když se obraz přestane přelévat, Štěpán rozpozná jednoduché prostředí. Podlaha, židle a jediná sedící postava bez velkých detailů – stín člověka, který už nežije. Modrá silueta se zvedne ze židle, dojde k okraji projekce a skočí. Obraz se rozostří, silueta rozmaže a těsně před tím než dopadne, exploduje projekce v modrý prach.
„Co to bylo?“ zeptá se Štěpán.
„Rekonstrukce?“
„Myslím ten výbuch.“
Policista znovu vzdychne. „Kvůli čumilům kolem nám do tabletoidů nahráli Gécémka – Gore Control moduly. Jakmile projekce zobrazí násilí nebo něco, co by mohlo kohokoli pohoršit, bouchne to.“
„Aha. Něco dalšího?“ poškrábe se Štěpán na strništi tváře a rozepne si další knoflík košile, odhalí tak hubený hrudník.
„První případ, co?“
Štěpán na policistu civí, jako by ho neslyšel. Je možné, že poznal, jak jsem nervózní? Sakra, vždyť vždycky, když si Nicky Slugger povolil knoflík, dával tím znamení, že se dostal do zóny. Jak to, že to nefunguje?
„Jak chcete,“ přejde Štěpánovo mlčení policista a se syknutím se postaví a promne si bolavá kolena. „Klasika: Chlápek byl úplně normální středňák, co si tady dole hledal povyražení. Nesjpíš mu to nestačilo a všechno ho už sralo, a tak to skoncoval. Nic, co bychom v poslední době neznali.“
„Máte fotky?“ zeptá se Štěpán stále ještě v podřepu. Snaží se vypadat zadumaně.
Policista udělá nad tabletoidem gesto, jako by odháněl mouchu a Štěpánovi zavibruje jeho vlastní zařízení. „Máte tam všechno.“
„Je to rozumný?“ zeptá se kolegy hromotluk, když projde kolem, aby naložil dron do vznášedla.
„Myslíš, že tohle se dá posrat ještě víc?“
Štěpán další výměně názorů nevěnuje pozornost. Ví, jakou mají komisaři pověst. Tlupa neschopných rýpalů, kteří nezvládli zkoušky. Komisariát spodních pater města však nehleděl na výsledky, protože měl kritický nedostatek personálu – život komisaře nemíval příliš dlouhého trvání. Štěpán odhrne baloňák, vytáhne z kapsy košile cigaretu a pěkně postaru ji zapálí zapalovačem. Potáhne, až tabáková pasta zapraská a zasyčí. Schová cigaretu mezi palec a ukazovák a otevře si fotodokumentaci.
„Komisaři, to není cigáro, ale tabáková pasta, ta se nezapaluje, ta se žvejká,“ informuje ho s pobaveným úšklebkem hromotluk.
„Žvejkání je pro bačkory,“ odpálkuje ho Štěpán, „a už mě nerušte, mám práci.“
Policisté naloží vznášedlo posledními holo-projektory. Hromotluk se nasouká do kokpitu a popožene gestem kolegu. Majáček Štěpána osvětluje střídavě červenou a modrou. Hromotluk nastartuje a spolu se bzučením motoru výstražná světla zhasnou.
„Jeden by si komisaře spletl s opravdovym detektivem, co?“ uchechtne se hromotluk.
„Tak, kdybyste na něco přišel, dejte vědět,“ povzbudí Štěpána menší policista a zapluje vedle kolegy.
„Počkejte, chlapi! Co ty modřiny na zápěstích a kotnících?“
Policista opět vzdychne. Nejspíš má problémy s objemem plic, napadne Štěpána.
„Zlatá mládež, jejich choutky je lepší neznat,“ odpoví nakonec.
Štěpán projíždí fotky tabletoidu a prstem odhazuje ty, které už si prohlédl. „Tenhle skočil taky jenom ve slipech?“
„Víte, někteří muži ve slipech ještě spí i v dnešní době. Nechápu to, ale těžko na tom zakládat teorie,“ pronese policista z odsunutého okýnka. Pak bzukot vznášedla zesílí a čtyři vrtule zvednou silný poryv větru, který Štěpánovi nadzvedne baloňák. Vznášedlo zmizí v husté zástavbě.
„Nemyslím si,“ odpoví už spíš sám sobě Štěpán. Otočí se prudce, aby se mu v těžkém vzduchu ještě jednou rozevlál baloňák, a odejde. Potřebuje klid na přemýšlení.
* * *
Barracuda oblíbený neo-jazz klub, který vyhledávají ti bohatší, hlásá neonovou cedulí OTEVŘENO. V noci je podnik tepajícím srdcem Pragopolis halícím se do hustého kouře nikotinu a haše, který skýtá nejedno potěšení. Nyní je však tichý a prázdný, a právě proto se Štěpán usměje. Bude mít klid na přemýšlení a ji bude mít jen pro sebe.
Je opět po dlouhé době nahoře na střední plošině. Plošina – hraniční pásmo, které odděluje nejvyšší patra města od těch nejnižších. Soli neutrum, jak ho někteří nazývají. Zdroje jsou na ni vyváženy ostře sledovanými výtahy a stejně tak i lidé – tedy pokud nejsou posílání dolů. K tomu může posloužit i hyperloop. Vystoupat nahoru však mohou pouze ti, kteří disponují potřebnou povolenkou, jejíž cena je nastavena tak, aby si ji obyčejní spodňáci nemohli dovolit. I proto se Štěpán cítí, jako by vystoupil z hlubin a překročil pomyslnou hranici. Jako Jezua, nebo jak mu říkali.
Štěpán povyskočí na barovou stoličku a rozhlédne se. V dopolední hodiny tady většinou není nikdo, a dnešek není výjimkou. Podnik ožívá až kolem sedmé osmé, ale to Štěpánovi nevadí. Nepřišel tančit ani poslouchat neo-jazz. Už mu nezbývá příliš bodů vzletu, aby se mohl volně pohybovat až na střední plošině, a proto přišel za ní. Protože ona stojí za každičký bod. Konečně jí to řekne.
Komentáře
Okomentovat